Letošní festivalové poroty vám představujeme v sérii rozhovorů, které vznikly ve formátu více méně spontánních otázek. Stává se to třeba u jeptišek v klášteře, u členek dívčích kapel či spolubydlících z internátní školy - když spolu trávíte nějaký čas, dostaví se určitá symbióza. A je to patrné i tady. 

Myslím, že mezinárodní odborná porota pro dětský film si dobře notuje nejen během festivalu, ale klidně by spolu mohli i zestárnout. Dokážu si bez problémů představit režisérku Johanne Helgeland (film HRANICE ODVAHY), režiséra Víta Karase a odbornici na prodej a distribuci Claudii-Rudolph Hartman, tedy dvě elegantní dámy a jednoho gentlemana, jak společně provozují malý krámek s knihami. Zákazníkům by podávali čaj v malých šálcích s květinovým potiskem.

Letošní festivalové poroty vám představujeme v sérii rozhovorů ve formátu spíše spontánních otázek. Pokud by odpovědi mohly být kresbami, bylo by to ovšem pravděpodobně celé jednodušší, ale ono to musejí být slova. Celý tento rozhovor se tak stal snahou o vnesení řádu do chaosu. Představujeme tedy Barboru Příkaskou (Česká republika), Gézu M. Toth (Maďarsko) a Elizu Plocieniak-Alvarez (Polsko/Německo) - členky a člena „poroty pro animovaný film“.

Můj den začíná tímto krásným výjevem: k hotelu Moskva přichází malá dívka s kouzelnou hůlkou v ruce. Přistoupí k posuvným dveřím, mávne kouzelnou hůlkou a dveře se otevřou. Znovu vychází ze dveří, mávne ještě jednou, dveře se otevřou .... ta malá je na sebe tak pyšná. Umí přece kouzlit!

Pro všechny hosty ubytované v hotelu Moskva mám otázku. Zajímalo by nás, jestli také máte ve svém pokoji zvláštní dekoraci z bílých oblázků? Ne všichni ji totiž mají (například já jsem byl tohoto privilegia zbaven) a důvěra hostů vůči oblázkům značně pokulhává! Proč tam jsou? To je oč tu běží, alespoň v konverzacích hostů a teorie o jejich účelu neberou konce. Ba právě naopak. Je to snad kvůli Feng Shui? Zakrývají oblázky nějaký monitorovací systém a tajně nahrávají všechno, co se děje v hotelovém pokoji? Moje zvědavost mi nedá spát, ale je těžké někomu zaklepat na dveře a říct: „Mohl bych se podívat na tu oblázkovou dekoraci u vás v pokoji?” Takový začátek konverzace asi není úplně nejlepším projevem důvěryhodnosti.

Nikdy ve svých zápiscích nezmiňuji covid – bylo by to „nošení dříví do lesa“. Ale při rozhovorech na festivalu je to stokrát zmiňované téma. Možná si říkáte, o čem si budeme povídat, až tohle všechno skončí. Každý den přidá do diskuse nové prvky. Na německých festivalech je například nemožné žádat hosty o očkovací certifikát - patří to totiž do lékařského tajemství. Ve Zlíně je to jinak: “Říkáme jim, toto jsou naše pravidla a pokud je nemůžete akceptovat, pak nejezděte.” Všichni hosté, kteří se prokázali "bezinfekčností", nosí náramek. Kdysi dávno jste si při rozhovorech všímal, jestli ta druhá osoba nosí snubní prsten nebo ne. V dnešní době si kontrolujeme, jestli máme na ruce náramek. A když už mluvíme o snubních prstenech ... všimli jste si, že jeden z nejúžasnějších členů festivalového týmu teď asi týden nebo dva nosí také jeden snubák? Gratulace, princezno Lucie!

Cestou z vídeňského letiště do Zlína sedím v autě s dalším hostem festivalu na jeho první cestě do České republiky a snažím se mu shrnout tuto zemi do jedné věty: "Každá vesnice má hrad (nebo kostel), v rádiu pořád hrají pop metal a na silnicích jsou neustálé uzavírky. O tři minuty později překračujeme hranici ... a projíždíme vesnicí ve stínu rozsáhlého hradu a z rádia se ozývá pop metal. A hádejte, co se děje na silnici?!

Město Zlín je sice symbolem jedné z nejsilnějších filmových tradic v zemi, ale v roli nezaměnitelné lokace v českém hraném filmu SMEČKA se objevuje poprvé. Zajímalo nás, co přesně tento film znamená pro místní mládež. Jaký je názor skutečné cílové skupiny a nakolik je tento film odrazem života dnešních českých teenagerů? Festival je ideální příležitostí k setkání se čtrnáctiletými žáky sportovní akademie a producenty filmu Juliettou Sichel a Janem Froňkem (ze společnosti 8Heads Productions).