Autor sochy Zlatého střevíčku Radim Hanke: Předlohou byla moje žena

Hlavní cenu festivalu sošku Zlatého střevíčku si každoročně odváží filmoví tvůrci do všech koutů světa, stejně tak jsou jí oceňováni významné osobnosti české filmové obce. Vytvořit podobu hlavní ceny festivalu dostal před 18 lety za úkol zlínský sochař Radim Hanke.

Vzpomínáte si ještě na to, když jste dostal v roce 2005 od organizátorů Zlín Film Festivalu zadání na vytvoření hlavní ceny festivalu? Povyprávějte nám příběh Zlatého střevíčku.

Tehdy jsem dostal zadání, aby vznikla výrazná soška ceny, která bude evokovat cenu v duchu filmového oskara. V té době ocenění představoval zlatý střevíček, tedy bižutérní věc, která byla velmi křehká. Několikrát se i stalo, že oceněnému cena upadla a rozbila se. Tudíž zadání znělo – figurálně výrazná věc s motivem střevíčku. Pokreslil jsem tehdy spoustu papírů a přemýšlel jsem, jak to vše zakomponovat. Potom jsem se jednou prohraboval ve starých fotkách rodiny mé ženy. A narazil jsem na fotku, kde byla zachycená moje žena jako malá holčička, a na rameni ji sedí kavka. Ona k ní otáčí hlavu, je v tom zachycený údiv, zároveň obdiv k tomu ptáku. A já jsem si uvědomil, že ten pták má tvar střevíčku. Takže právě tato fotografie mě přivedla k motivu celé sošky. Sochu pak tvoří jednoduchá silueta dívky na svitku filmu. Ptáček na rameni je v podstatě střevíček.

Takže vaše žena, aniž by to věděla, byla vlastně vzor pro sochu, která putuje napříč světem.

Ano. Je to tak. V 60. letech vznikl motiv, který se zhmotnil v roce 2005.

Jak dlouho trvá, než se vytvoří taková speciální filmová cena?

Trvá to podle termínu, který určuje zadavatel. V tomto případě si myslím, že realizace trvala i dva roky. Musel se vymyslet motiv, vytvořit model, vycizelovat. Navíc soška je sochařsky velmi dotažená, to znamená, že má definovaný každý tvar, aby byla jasná a čitelná.

A jak vznikla velká socha střevíčku, která každoročně stojí během festivalu před kongresovým centrem?

Ta vznikla mnohem později. Vytvoření sochy inicioval prezident festivalu Čestmír Vančura s tím, aby motiv festivalu byl v době konání akce viditelný. Takže vznikla objednávka na zvětšení sochy střevíčku. Jeho pětimetrová podoba už ale neměla být odlita z bronzu, ale vytvořila se ze sklolaminátu s vnitřní ocelovou konstrukcí, která umožňuje lepší manipulaci se sochou. Materiál imituje leštěný bronz a dnes už dokonce chytá i patinu jako bronz. A tím, že se socha po skončení festivalu schovává, je materiál schopný vydržet poměrně dlouho.

Vytvořit pětimetrovou sochu asi nebylo úplně snadné…

Sochu jsem tvořil ze dvou dílů – ze soklu a ze siluety té dívky, která se akorát tak vešla na výšku do mého ateliéru, protože měřila přes tři metry. Formu pro odlitek a laminátový odlitek poté dělal štukatér Pavel Němec z Plzně.

Je to jednodušší práce, když existuje už základní motiv a socha se „jen“ zvětší? Předpokládám, že se v tomto případě řeší jen konstrukční věci a materiál…

Stejně jako jsem dotahoval a vychytával veškeré tvary v malém provedení, tak jsem musel dotáhnout tvary i v té obrovské velikosti, aby to fungovalo jako socha. A potrápil jsem se s tím docela dost. Ale osobně mám tu sošku velmi rád.

Vaše dílo – Zlaté střevíčky – stojí ve vitrínách, na policích, piedestalech po celém světě. Jaký je to pocit?

U mých soch to není obvyklé. Já mám většinu věcí tady na Moravě. A tohle je jediná věc, o které vím, že se dostává do celého světa. Já si to vždycky takhle během festivalu uvědomím. A těší mě, že se dostala do rukou takových osobností jakými jsou Karel Gott nebo Dagmar Havlová a podobně. A samozřejmě mě potěší, když zaznamenám nějakou pozitivní odezvu. Pro mě bylo zvlášť zajímavé setkání právě s Dagmar Havlovou, které se soška moc líbila a řekla mi, že bude sledovat moji práci. A to vždy potěší.

Sledujete každoroční vyhlašování cen Zlín Film Festivalu? Zajímá vás, kdo ceny získá?

Určitě mě to zajímá. Je příjemné vědět, kam soška putuje. Vždy to oceněným moc přeji. Jen bych rád věděl, jak se jim soška líbí.

Byl jste také autorem pamětní medaile k festivalovému půlmaratonu, na kterém je ztvárněn Emil Zátopek. Jste autorem i jeho velké sochy na Stadionu mládeže ve Zlíně. Čím vás tato legenda oslovila?

Asi jako každého. Emil Zátopek je velká legenda. Byl to nesmírně houževnatý sportovec s obrovskou morálkou. Zakázka na jeho sochu přišla tehdy ze Zlínského hnutí nezávislých, finančně se poté přidalo i město Zlín a Zlínský kraj. A poté při vzniku medaile pro Zlín Film Festival a půlmaraton se ten motiv Zátopka v souvislosti se Zlínem nabízel. A zároveň jsem tam musel zakomponovat i filmový motiv, takže proto je na medaili políčko filmu, a v něm jsou rozfázované figury. Byla to hodně specifická věc, na které jsem spolupracoval s mincovnou, která ražbu zajišťovala.

Prozradíte, na čem momentálně pracujete?

Tento rok budu realizovat pomník nenarozeným dětem ve Vyškově. Jedná se o motiv bronzové pootevřené brány, ze které vypukuje malý chlapec do tohoto světa, ale ví, že tam zatím nevstoupí. Také mám rozpracovanou sochu Marie Restituty Kafkové, která se připravuje do Brna-Husovic. To jsou dvě zásadní věci. A pak v jakési přípravné fázi je socha pro jednu pražskou nadaci, ale více zatím nemůžu prozrazovat.

Máte třeba čas ještě na nějakou svoji tvorbu pro radost?

Já vše dělám pro radost. Mě moje práce baví. Například ten pomník nenarozeným dětem jsem koncipoval já, je to celé můj nápad. Navíc to je socha, která bude fungovat ve veřejném prostoru. Já jsem těch soch do šuplíku a jenom na výstavy dělal hodně. A v podstatě jsem rád, že můžu realizovat věci, které slouží a fungují ve veřejném prostoru. Je to sice užité sochařství a na zakázku, ale já se tomu věnuji stejně intenzivně, jak kdybych dělal volné sochařství.

RADIM HANKE  (* 1963) je akademický sochař a také pedagog, který v současné době působí na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění. K jeho nejvýznamnějším dílům patří pomník Jana Antonína Bati a Tomáše Bati v centru Zlína, socha Emila Zátopka na zlínském Stadionu mládeže a také socha Jana Pavla II. u kaple v Bukovanech u Kyjova.