Miryam Bouchard o filmu NÁŠ CIRKUS: „Bez krájení rajčat při přípravě sendviče“

Je váš život jen samá zábava a smích, když je váš otec klaun? U 12leté Laury tomu tak určitě není. Dobře se učí, má ráda ve věcech systém a sní o stabilnějším životě namísto své hektické kočovné existence v karavanu. 

Projekce filmu v rámci 61. ročníku ZLÍN FILM FESTIVALU:

ÚT | 14.09 | 10:40 | GOLDEN APPLE CINEMA, SÁL 6

Podrobnosti k projekci naleznete zde.

Pro jejího otce Billa není snadné přijmout, že má jeho dcera vlastní sny, které se někdy výrazně od těch jeho liší. “Tomuto příběhu byl do značné míry inspirací můj vlastní život. Můj otec byl herec, klaun, básník, umělec a rebelantský nekonformní člověk. Našim domovem byl upravený školní autobus, ve kterém jsme vyráželi na turné. Nějakou dobu jsem jeho one-man show i moderovala, ale ve skrytu duše snila o pravidelnějším životním stylu, který jsem pozorovala u ostatních dětí ve škole“, říká kanadská režisérka Miryam Bouchard.

Je vtipné, že Lauru přitahují takové ty měšťácké věci v životě.

Miryam Bouchard: Není to ani tak měšťácký styl života, který ji imponuje, spíše prostě chce něco, co nemá. Teenageři se často při hledání vlastního hlasu staví do opozice vůči vlastním rodičům. Moje alter ego Laura sní o tradičnějších ideálech a svého otce provokuje záměrným jednáním proti jeho hodnotám. Kdyby její otec chodil každou neděli do kostela, stala by se ateistkou. Kdyby její otec žil usedlý měšťanský život, pravděpodobně by bývala chtěla opustit školu a připojit se k cirkusu! V mém případě platí, že dětství strávené ve společnosti mého otce - klauna - ze mne kupodivu udělalo dosti vážné dítě.

Dilema vnucování rodičovských hodnot dětem je ve filmových scénářích poměrně časté téma, i když tentokrát nejde o obvyklé hodnoty.

Bouchard: Trajektorie Laury se vzdaluje vizi jejího otce. Proto musí dát vale dlouhému seznamu pravidel a předpisů, které ji otec vnucuje. Bill se sám považuje za svobodného člověka, ale jeho svoboda s sebou nese spoustu pravidel, jako například pravidlo pro nekrájení rajčat na sendvič! 

Cirkusy a klauni mají často atributy okázalosti a křiklounství, ale vy jste zvolila zcela odlišný vizuální přístup.

Bouchard: Prapůvodní tradiční cirkus (často složený z širší rodiny, kde každý člen uměl devatero řemesel) byl světem poezie, lásky, hudby a kouzel, a byl na hony vzdálený hlasitým a hlučným cirkusům, jak je známe dnes, které ve svých obrovských stanech vítají tisíce diváků.

Lokace ve filmu často vypadají jak z jiného světa. Je to jak jste si asi představovala vnější svět?

Bouchard: Vzpomínky, které mě k tomuto filmu inspirovaly, se datují do 80. let, což je před více než 30 lety. Nechtěla jsem z filmu dělat „dobový kousek“, a tak jsem se rozhodla, že film nebude zasazen do konkrétní doby ani roku, je tedy bez iPadů, mobilních telefonů, počítačů, bez rozpoznatelných modelů aut atd. To vše pak přiživuje fabulaci, o kterou mi šlo.

Místo toho jsi použila velmi propracovaný, stylový umělecký směr - barvy, osvětlení ...

Bouchard: Barvy byly velmi důležité, např. vybledlá mátově zelená, která evokuje nostalgii, jako by něco patřilo do jiné doby. Kulisy a dekorace byly natočeny tak, jak opravdu vypadají, bez jakýchkoliv úprav. Pouze přívěs a byt starého páru dostaly zcela novou fasádu. Pak je tu melancholie, která přichází s večerními scénami, s postavami, které osvětluje oheň z táboráku nebo vánočních ozdob. Pracovali jsme s přirozeným světlem, abychom zkrátili dobu nastavení mezi každým záběrem. Chtěla jsem pošetřit energii své mladé herečky a ušetřit ji dlouhému čekání. Billovy scény byly natočeny na ruční kameru a u Laury jsme použili jízdu.   

Lauřin pohled je působivý a její prohlášení jsou krátká a silná.

Bouchard: Práce s dvanáctiletou herečkou často znamená, že první záběr je vůbec ten nejlepší, nejpřirozenější a nejautentičtější. A i když má nějaké závady či mouchy, první záběr je často ten, ve kterém se herečka otevře jako kniha, nic nezůstává skryté.  

Jaké jsou postavy „tichého společníka“ Mandeepa a nové Lauřiny učitelky Patricie?

Bouchard: Jejich přítomnost Lauře potvrzuje, že můžeme být milováni a přijímáni takoví, jací jsme. Tedy pod podmínkou, že nic neskrýváme. Mandeep ale také představuje Billovo tiché svědomí a Patricia zase otevírá Lauře dveře k její budoucnosti.

Co nám můžete říct o vaší dojemné pohřební scéně?

Bouchard: Ta scéna je poctou mému otci. Na pohřeb jsem pozvala rodinu, přátele a - jako ve filmu - jeho kolegy, tedy klauny, hudebníky, žongléry a kaskadéry s ohněm, kteří všichni byli součástí obřadu. Skupina hudebníků vystupujících v pohřebních scénách jsou mí dlouholetí přátelé, kteří mého otce dobře znali; byli to naši sousedé. Nejstarší ze skupiny mě ostatně kdysi naučil chodit po laně. Setkání s těmito lidmi, kteří nějak ovlivnili moje dětství, bylo velmi dojemné. A dívka, která nasazuje na rakev klauna cylindr, je má dcera. Při natáčení filmu byla stejného věku jako Jasmine Lemée (v roli Laury). A právě v momentě, kdy jsme točili tuto scénu, jsem si uvědomila, že ten film dělám vlastně pro ni, aby se o svém dědečkovi, který nás opustil po jejím prvním roku života, dozvěděla trochu víc. Chtěla jsem, aby znala náš původ a zároveň si uvědomila, že se v životě může stát kýmkoliv si přeje.