Susanne Kim o filmu MÍSTO ZÁZRAKŮ: „Kdykoli jsem ve stresu, pozoruji morčata“

Možná je to ten nejtěžší úkol letošního festivalu – shrnout film MÍSTO ZÁZRAKŮ do několika vět. Je to film, který je více než jen filmem. Je to báseň, opera anebo kombinace obojího. 

Projekce filmu v rámci 61. ročníku ZLÍN FILM FESTIVALU:

ČT | 09.09 | 16:00 | GOLDEN APPLE CINEMA, SÁL 3

Podrobnosti k projekci naleznete zde.

Německá režisérka Susanne Kim o filmu říká:

„Popsala bych svůj film jako dokument velmi volného formátu, který si pohrává s fiktivními prvky, inscenováním, poezií, zvuky, hudbou ... se vším, co je přirozenou součástí veškerého dětského konání. Je to filmová plavba do vnitřního světa dětí, do jejich šperkovnic plných zázraků.”

Děti nás vezmou na průzkum svého vnitřního světa a pomohou nám objevit, kým vlastně jsou. Wisdom se spojí se svým kamerunským pradědečkem, který kdysi lovil lvy. Roya od chvíle, kdy jako uprchlice na cestě do Německa překročila oceán, nepřestala snít o tom, že se stane mořskou pannou. Joline zase odmítá dospět a Elias s autistickou diagnózou sní o dokonalém příteli - hlasové schránce, která mu přináší povzbuzení, pochopení a útočiště. Jak však tyto pocity, myšlenky a vzpomínky přivést k životu ve filmu?

Přijde mi, že každý jednotlivý obraz a detail filmu byl předem velmi dobře promyšlen.

Susanne Kim: Ten film jsme postavili společně s dětmi. Myslím si, že prostřednictvím obrazů a hudby se emoce lépe vyjadřují. U každého dětského protagonisty jsme hledali ten správný způsob jeho vyjádření tak, aby jejich skutečná zranitelnost, síla a krása byla znát i ve filmu. Eliasovi jsme postavili hlasovou schránku, která pro něj představovala dokonalého parťáka. Wisdomova historka o pradědečkovi, který porazil lva, odráží jeho každodenní boj s rasismem nebo s pocitem, že sem nepatří. Pro dospívající Joline, která se utíká do dětského světa, jsme vymysleli modré broučky, kteří po ní lozí a lechtají ji. Roya, která by ve svých vzpomínkách ráda pokořila svá traumata, je najednou mořskou pannou. Děti si napsaly vlastní písničky, vytvořili masky a rekvizity a přicházely s mnoha nápady, jako například návrhy na vor Wisdoma či balón Royi. Poté se jejich představy potkaly s mými vizuálními nápady a naším štěstím bylo, že jsme měli skvělý tým, který byl schopen dát dohromady domečky na stromech, lví jazyky, obří brouky a prostě všechno, co si jen představíte.

Jak vypadal Váš storyboard?

Kim: V pokoji mám bílou zeď. Kdykoli mám nápad na nový film, zeď postupně zaplňuji kousek po kousku obrázky, předměty a zápisky z knih, časopisů, internetu a taky bleších trhů. Když se do něčeho hluboko ponoříte, najde si vás to všude. Výsledkem je pak jedna velká koláž. Své filmy totiž vidím jako koláže.

Film je podle všeho dodáván s instalací VR.

Kim: Elias mě přiměl, abychom do VR šli. Já jsem předchozí zkušenost s virtuální realitou neměla žádnou, ale on ano. Okamžitě mi to ale začalo dávat smysl. Přes brýle virtuální reality můžeme vstoupit na jeho vnitřní planetu se všemi těmi větráky, morčaty a hlasovými schránkami. Následně jsme virtuální svět vytvořili pro všechny čtyři protagonisty, a tak se můžete projet na voru Wisdoma, nechat modré brouky Joline zanotovat melodii či zažít sen Royi. Náš film tedy není jen o pouhé reprodukci filmových obrazů, ale vytváření další úrovně porozumění. Můžete si hrát, luštit, být v interakci. Jde o ztělesněný prožitek - máte skutečně pocit, že plujete po řece nebo sedíte v lodi. VR a film ale také fungují nezávisle na sobě.

K vyluštění hádanky se snažím najít i ty nejmenší indicie. Jedna asociace ve filmu navazuje na druhou.

Kim: Film MÍSTO ZÁZRAKŮ je skutečně postaven jako "bojovka", takže pokud to není úplně jednoduché, tak to tak má být. Z mých zkušeností je patrné, že někteří dospělí potřebují trochu času, aby pochopili "pointu" filmu, zatímco děti se nad naším způsobem vyprávění ani nepozastaví. Nejedná se o konvenční dokument. Myslím, že dětem má potenciál nabídnout více, ať už ve formě rozmanitosti vizuálních prvků či uměleckých přístupů.

Domnívám se, že každé dítě na naší planetě má nějaký svůj příběh. Proč jste nakonec vybrali právě ty „vaše“ děti?

Kim: Hledala jsem a trávila čas v klubech mládeže, družinách a na hřištích, a měli jsme i sérii konkurzů. Nehledala jsem konkrétní příběhy, ale konkrétní děti. Nakonec se ti, kteří mi nějak padli do oka, vyprofilovali celkem přirozeně.

Děti ve filmu divákovi otevírají okno do svého života prostřednictvím toho nejzranitelnějšího, co v nich je.

Kim: Děti ve filmu ke svým citům přistupují velmi chytře, vědí, že zranitelnost neznamená slabost. To, co zažily (a co jim ublížilo) se odrazilo v jejich poselství: "Jste takoví, jací jste a je to tak v pořádku. Nechte i ostatní být takovými, jací jsou". Nechtěli jsme děti ukazovat jako oběti. Prostřednictvím obrazů chci otevírat dveře, okna a podnítit smysl komunity.

Předpokládám, že mnoho problémů těchto dětí je způsobeno tím, že společnost má nějaká očekávání.

Kim: To byla jedna ze základních myšlenek projektu. V životě dětí dominují kategorizace jako „autismus“, „imigrant“ či „známky ve škole“ a s tím spojená očekávání a předsudky dospělých. Jako dítě toho ale nemůžete moc ovlivnit, jste závislí.

I přes vážnost některých problémů, bylo těžké zůstat s vážnou tváří, když kolem vás pobíhají děti v kostýmech a vypadají jako obří hmyz?

Kim: Obzvláště jsem se bavila, když začali diskutovat o politice, tedy o tom, „na které straně stojí paní Merkelová“.

A co stojí za tajemnou existencí morčat ve filmu?

Kim: Wisdom, Elias a taky moje dcera mají morčata. Pro mě jsou to fantastická stvoření. Když jsem ve stresu, tak se na ně 10 minut dívám. Jak jedí, zívají, vyměšují a poskakují jako malá vypukaná zrnka popcornu. To pak prostě nejde mít špatnou náladu. A shodli jsme se na tom, že ve světě dětí bychom neměli těmito malými stvořeními šetřit.