Alejandro Fernández Almendras o filmu MŮJ IDOL ALEXIS „Je dost běžné, že rodiče křičí na své děti“

Když točíte film, tak si přejete, aby si film divák pamatoval kvůli tomu, že je to prostě dobrý film. S populární fotbalovou hvězdou jakou je Alexis Sanchez v jedné z hlavních rolí riskujete, že přítomnost takové osobnosti může zastínit zbytek příběhu. Film MŮJ IDOL ALEXIS (chilského režiséra Alejandra Fernándeze Almendrase) se této pasti vyhnul tím, že nabízí nabitý příběh jak pro chlapce, tak i pro dívky, pro fotbalové fanoušky a také ty, kteří sport rádi nemají.

Tito má nejen velký talent na fotbal, ale také na to, jak se dostat do problému. Jednoho dne jej jeden z jeho pošetilých nápadů přivede až před Alexise Sancheze - největšího chilského fotbalového idola a jednoho z nejslavnějších hráčů na světě. Vznikne mezi nimi nečekané pouto a oba si navzájem uštědří několik životních lekcí. O životě, přátelství a lásce k fotbalu.

Retrospektivně se v několika scénách dostáváme do mladých let Alexise Sancheze. Přes všudypřítomné sucho a prach vidíme nádherné barvy.

Alejandro Fernández Almendras: Místo, kde jsme natáčeli, je nesmírně fotogenické. Rozhodli jsme se postavit vizuální vzhled filmu na jedné barvě v odstínech žluté, oranžové a nahnědlé. Je to barva, která evokuje jistý pocit nostalgie a reflektuje vzpomínky Alexise Sancheze na dětství v Tocopille jako příjemné a vřelé. Sanchez měl přes velmi chudé poměry šťastné dětství.

Ve filmu je sice krátká, ale opravdu nezapomenutelná scéna na hřbitově, točena v jedné z nejpodivnějších filmových lokací, jaké jsem kdy viděl.

Fernández: To je hřbitov typický pro severní Chile. V této oblasti je takové sucho, že tady mnohé obstojí ve zkoušce času, a to i po stovky let. V této části And se nacházejí ty vůbec nejstarší mumie na světe, právě kvůli suchu. Tento konkrétní hřbitov je blízko Tocopilly. Je to nádherné místo a chtěli jsme mladému publiku nabídnout letmý pohled na mytologii, která se k těmto místům váže.

Natáčení fotbalových scén je často nelehká záležitost. Je třeba mít určitou choreografii a také schopné hráče-herce.

Fernández: Proto pro nás bylo velmi důležité mít dětského herce, který bude hrát dobře fotbal; nestačilo být jen dobrým hercem - což on tedy je. Luciano González (v roli Tita) má charisma a krásné výrazné oči, ale také mu jde fotbal a sní o kariéře profesionálního fotbalisty. Po celou dobu si fotbalové scény velmi užíval, což jim přidalo na autentičnosti. Starší děti ve filmu jsou všichni profesionálně trénované mladé fotbalové naděje, kteří vědí, jaké to je být dole na hřišti, což je velmi odlišná zkušenost od toho, co vidíte vysoko z tribuny. Některé části byly předem choreograficky nazkoušeny, ale jen velmi volně, takže spontánnost herního okamžiku se nikdy nevytratila.

Jak jste přesvědčili Alexise Sancheze, aby šel do filmu?

Fernández: Nebylo to vůbec o našem přesvědčování, aby do toho šel, ale o jeho přesvědčování nás, že by měl mít ve filmu jen malou roli. Není to film o jeho životě, ale o tom, že je třeba si jít za svým snem. Alexis chtěl natočit film s pozitivním poselstvím pro děti, jímž by něco vrátil komunitě, ze které vzešel; v Chile je prostě zbožňovanou osobností. Od rané fáze projektu byl velmi úzce do výroby filmu zapojen a měl jasno v tom, jaký příběh chce vyprávět. Kamkoli jsme s ním šli, sledovali jej stovky lidí, kteří se k němu chtěli přiblížit a dotknout se jej. Cestovat s mega hvězdou byl neskutečný zážitek.

Titův otec je tvrdý oříšek. Zdá se, že ve světě sportu se nepříjemným otcům nedá vyhnout!

Fernández: Často narazíte na rodiče, kteří tlačí své děti za hranice jejich možností, aby dosáhli slávy nebo aby si finančně zabezpečili budoucnost. Natáčeli jsme na několika fotbalových školách a vždycky tam u vchodu byla cedule se vzkazem „Nekřičte na své děti“. Je celkem běžné, že rodiče na své děti křičí, ponižují je, hádají se s trenérem atd. V chudé zemi jako je Chile, kde kariéra úspěšného fotbalisty znamená spoustu peněz a dalších výhod, se mnoho lidí snaží cpát své vlastní sny do dětí horem spodem.

Mou oblíbenou postavou ve filmu je dívka, navzdory oběma mužským hrdinům. Titova sestra Gloria (kterou hraje Ignacia Uribe) má silnou povahu a jiskru v oku, záleží jí na bratrovi a na hřišti jí to jde také skvěle.

Fernández: Tito a Gloria si jsou v životě skutečnou oporou, mluví a sní spolu a pojí je silné přátelství. Glorii si oblíbila spousta lidí, protože se přes svou milou povahu dokáže za sebe postavit proti autoritě tyranského otce, což je vzkaz posilující postavení žen a dětí.

Ženský fotbal v dnešní době je opravdu na vzestupu – to jste úplný vizionář!

Fernández: Před začátkem natáčení hrálo Chile na mistrovství světa ve fotbale žen a v médiích byla tomu věnována velká pozornost, stadióny byly vyprodány atd. Dalo by se říci, že postava Glorie vzdáleně vycházela z bránkářky národního týmu Christiane Endler. Je opravdu inspirativní osobností, a to nejen ve sportu (hrála za francouzský PSG), ale také ve společenském prostoru. Endler je vzorem pro mladé chilské dívky. Založila tři dívčí fotbalové školy a cítí zodpovědnost vůči dívkám z nízkopříjmových rodin. V jednom rozhovoru řekla: „Ženám se otevírají dveře, nejen do světa fotbalu, ale také k jejich snům.” V celostátní sportovní debatě Christiane Endler často reprezentuje hlas žen, a tak jsme postavu Glorie vytvořili podle ní.

Nakolik je fotbal stále součástí chilské pouliční kultury?

Fernández: Pro mnoho obyvatel Chile je fotbal jednou z největších hodnot v životě - má velký prostor v médiích a od doby, kdy Chile poprvé vyhrálo Copa America (mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale) v roce 2015 se lidé na fotbal dívají úplně jinýma očima. Všichni v Chile, dokonce i děti, sledují fotbal více, než kterýkoliv jiný sport. 

Rozhovor pro Zlín Film Festival realizoval Gert Hermans. Děkujeme!