Johanne Helgeland o filmu HRANICE ODVAHY „Před rozbřeskem, kdy svět vypadá tmavě a zmatečně“

HRANICE ODVAHY - epický celovečerní debut norské režisérky Johanne Helgeland se odehrává v roce 1942 během německé okupace Norska. Jednoho dne, po zatčení rodičů, objeví desetiletá Gerda a její bratr Otto ve sklepě dvě židovské děti, kterým pomohou uprchnout do neutrálního Švédska.

Tmavý les, zmrzlé nohy na zasněžené zemi, nacističtí vojáci se sledovacími psy a více než jedno srdceryvné loučení – o tom všem je film HRANICE ODVAHY, který vypráví nejen ryzí válečný příběh, ale také příběh o víře, nekompromisní loajalitě a velké odvaze, jež můžeme najít i u těch nejmenších dětí. Filmový trailer můžete zhlédnout zde.

Žánr válečného filmu nemusí být pro mladé publikum zrovna první volbou. Čím je tedy přitažlivé?

Johanne Helgeland: Chtěla jsem natočit klasický thrillerový příběh s akcentem závažnosti, který by byl určen celé rodině. Druhá světová válka zůstává součástí naší nedávné historie, i když se to tak dnešním dětem nemusí zdát. Pro většinu norských rodin znamená pět let okupace spoustu nikdy nevyřčených příběhů, které stojí za to sdílet. Jednou z našich ambicí bylo natočit film, který by oslovil celou rodinu, od dětí po prarodiče a dokonce i praprarodiče. A budeme rádi, když se mladé publikum po zhlédnutí filmu bude ptát své rodiny na jejich vlastní prožívání války. Myslím, že druhá světová válka je stále relevantní a poutavé téma, protože v té době národy a jednotliví lidé byli mnohdy nuceni vybrat si tu či onu stranu ve scénáři tak zhoubném, že je téměř nemožné jej pochopit, a to za cenu obrovských lidských obětí. To je třeba mít na paměti. 

K úplnému pochopení filmu by se nám mohlo hodit pár základních informací o pozici Norska během války.

Helgeland: Norsko bylo obsazeno bez jakéhokoliv varování 9. dubna1940 v prvním koordinovaném útoku z moře, vzduchu a země. Norská vláda vzdorovala a spolu s králem Haakonem se jí podařilo uprchnout do Anglie, odkud pokračovala koordinace odporu. V říjnu 1942 začala nová nacistická vláda zatýkat a deportovat norské Židy. Švédsko, které hraničí s Norskem, si během války udržovalo neutrální postavení. Útěk sem byl pro mnoho lidí jejich jedinou nadějí.

Přestože jde o válečný film, nemůžu se zbavit dojmu jakési pohádkové atmosféry v příběhu, i když vůbec netuším, čím přesně to je.

Helgeland: Pravdivost příběhu byla pro mě velmi důležitá, ale zároveň jsem chtěla, aby bylo jasné, že příběh je vyprávěn z pohledu dítěte, tj. někoho, kdo vidí svět svým zvláštním způsobem. 

Včetně několika odkazů na „tři mušketýry“...

Helgeland: Autorka scénáře Maja Lunde napsala postavu Gerdy (Anna Sofie Skarholt) tak, aby vnímala svět jako dobrodružství. Impulzivní Gerda sebe vidí jako neohroženého mušketýra. Její bratr Otto (Bo Lindquist-Eriksen) je spíše starostlivým typem dítěte a sužují jej pochybnosti o tenké hranici mezi dobrem a zlem.

Klaustrofobní úvodní scény v interiéru silně kontrastují s výpravou do volné přírody.

Helgeland: Chceme ukázat, jak děti válka ovlivňuje různými způsoby, od nevyřčených tajemství, které si uchovávají až do dospělosti, po potravinové příděly a další omezení.  Přestože „domov“ bychom měli vnímat jako bezpečné místo, v tuto chvíli je to spíše čekárna na to, až se stanou větší věci. Chtěla jsem kolem dětí vytvořit zdánlivý pocit rodiny, jemnou a zlatavou atmosféru na začátku, ale když se objeví nejistota a pochybnosti a svět se stane chladným, drsným prostorem, změní se i paleta barev. Ještě před svítáním opouštějí dům a vydávají se na cestu do neznáma, světa, který se jeví jako temný a zmatečný. Les má mnoho tváří, může být útočištěm, ale zároveň i chladným, drsným místem, kde se snadno ztratíte. Bylo důležité znovu tuto rozmanitost v každé scéně pozvedávat a reflektovat dětské vnímání jednotlivých situací.

Mnoho venkovních scén bylo natočeno na sněhu. Jak to vůbec za takových okolností fungovalo?

Helgeland: Netočili jsme v žádném studiu, ani jsme neměli žádné specificky vystavěné kulisy. První natáčecí den jsme doufali ve sněhovou nadílku, ale počasí mělo jiné plány. Naštěstí na scénu, kdy se děti vydávají na cestu do hlubokého lesa, jsme už sníh měli. Herci se při natáčení hodně naběhali v hlubokém lese přes kopcovitý a kluzký terén. Náš hlavní kameraman John-Erling Holmenes Fredriksen často s cílem dostat se k hercům co nejblíže používal závěsný stabilizační systém kamery, což velmi usnadnilo natáčení. A pak přišli na řadu vojáci se sledovacími psy. Na place jsme měli opravdového znalce psí duše, takže vše proběhlo hladce. Až na to, že tu v zimě padá brzy tma. Nechtěla jsem využívat žádné umělé osvětlení, a tak jsem pracovala až do setmění velmi intenzivně, tak abych z posledních minut denního světla dostala maximum.

Tento film je jako ódou na postoj dětí, které jsou schopny integrovat prvky hry a snění i do těch nejdrsnějších situacích.

Helgeland: Tento aspekt příběhu je pro mne dojemný a zároveň silný, protože je v kontrastu s chladným a krutým světem, kterému naše děti vystavujeme. Nikdy tady od dob druhé světové války nebylo tolik dětí na útěku před nepřátelskými režimy, válkou a chudobou. Vůči těmto dětem máme obrovskou zodpovědnost za otevření našich hranic.

I přes svůj nízký věk děti ve filmu přebírají obrovskou zodpovědnost za sebe navzájem a své rodiny.

Helgeland: S mladými herci jsme o tom hodně mluvili a všichni jsme si položili otázku, zda bychom ve stejné situaci jednali stejně statečně a zodpovědně. Možná ne, ale je dobré věřit tomu, že bychom tak učinili.

Máte za sebou režii krátkých filmů, hudebních videí, reklamních spotů aj. ale výběr filmu HRANICE ODVAHY jako celovečerního filmového debutu se zdá být docela ambiciózním projektem. Objevily se během natáčení momenty, kdy jste litovala, že jste si nevybrala projekt menší velikosti?

Helgeland: Práci na tomto projektu jsem si opravdu užila. Měli jsme velmi skromný rozpočet, což podnítilo naši kreativitu a motivovalo nás k tomu, abychom co nejlépe využili dostupné zdroje. Byla jsem obklopena velmi zkušeným štábem a producentkou Cornelií Boysen z Maipo Film, a všichni jsme usilovali o totéž. Největší obavu jsme měla o to, abychom nebrali závažnost tématu lehkovážně. Bylo třeba k němu přistupovat náležitě a upřímně; cítila jsem velkou zodpovědnost, abych toto téma zpracovala správně.

Rozhovor pro Zlín Film Festival realizoval Gert Hermans. Děkujeme!