Tomáš Polenský o filmu SMEČKA: "Zlínský stadión má jedinečnou atmosféru"

Pokud je nějaký film, který si zaslouží prožít své slavné chvíle na zlínském filmovém festivalu, pak je to určitě film SMEČKA českého režiséra Tomáše Polenského. Představte si, že se ve zlínském kině zhasnou světla, film začíná a ... uhodnete, co je to první, co uvidíte přes celou obrazovku? Přijďte se podívat!

Davidova rodina se přestěhuje do Zlína, kde se David připojí k místnímu hokejovému klubu Vlci s jediným cílem - stát se prvním brankářem týmu. A to i za cenu toho, že se musí postavit Mikymu, jednomu z vůdčích osobností manšaftu. To ale není jediný Davidův problém. Díky nedávno diagnostikované cukrovce je jeho hokejová budoucnost ohrožena. Rodiče, kteří na něj také vyvíjejí tlak, mají na věc protichůdný názor. A pak tu jsou ještě holky ... některé jdou jen po nejpopulárnějším hráči týmu. Jsou tu však i další, které se umí dostat i pod masku hokejového macho borce.

Pro zahraniční publikum to může být těžké posoudit ... Můžeš tedy přiblížit zbytku světa, jak populární je lední hokej v České republice?

Tomáš Polenský: Nesmírně! Je to tu vůbec nejoblíbenější sport, i díky světovým hráčům jako je Jaromír Jágr nebo Dominik „Dominátor“ Hašek, což byl můj idol. Jako dítě jsem chtěl být jako on a určitě jsem nebyl jediný. Všichni moji spolužáci fanaticky sledovali olympijské hry v Naganu v roce 1998, kdy český národní tým získal zlatou medaili.

Slyšel jsem, že bylo obtížné film vůbec natočit, protože byla ledová plocha neustále zabrána a bylo těžké si rezervovat volný "čas na ledě".

Polenský: Jediný volný termín, který jsme na natáčení na ledě měli, byl jeden týden v srpnu. Naplánovat všechny scény na ledě do jednoho týdne, bylo strašně těžké. Ale rád jsem točil na zlínském stadionu, který má jedinečnou atmosféru!

Lední hokej se s těmi všemi rychlými pohyby kolem jednoho malého puku nezdá být jako ten nejjednodušší sport pro točení na kameru.

Polenský: Natočit hokejové scény byl dost složitý úkol už tím, jak málo času jsme měli. Čerpal jsem s filmu Hokejový zázrak (Miracle, 2004) režiséra Gavina O'Connora, na který jsme se s mým hlavním kameramanem Andrejsem Rudzatsem několikrát dívali. Po rozpracování scénáře jsme si uvědomili, že to v daném čase nemáme šanci natočit. Proto jsme se rozhodli použít tři kamery. Věřte mi, že nastavení na více kamer nenávidím, protože se nemůžete v jeden čas soustředit na všechny - když jely všechny najednou, bylo to jako sledovat tenisový zápas na třech různých obrazovkách.  Pro každou scénu jsme připravili různá nastavení kamer, například jednu na fanoušky na stadionu, druhá zabírala hráče na lavičce, další led atd. Andrejs dokonce sestavil i speciální vozík na led… ale nic z toho nebylo; nefungovalo to, už první den jsme pochopili, že to nepůjde. Pak Andrejs přišel s nápadem použít televizní kameru s dlouhými čočkami k zachycení rychlé akce. Zbývající čas jsme strávili na ledě točením na ruční kameru, abychom diváky vtáhli do akce. Dalším problémem bylo, že naši hlavní herci nebyli těmi nejlepšími bruslaři na světě. Nejprve jsme natočili dublery a potom samotné herce zblízka. Jsem za Andrejse opravdu vděčný, nemohl jsem si přát lepšího mistra kamery než je on.

Zároveň se vám dokonale podařila vystihnout autentická atmosféra šatny. Ten pot šel skoro cítit!

Polenský: Znám to prostředí jako své boty. Od svých dvou let jsem hrál hokej, přestal jsem v osmnácti. Do hlavních rolí jsme obsadili herce, a ostatní role hráli členové zlínského hokejového týmu. Společné zkoušky byly pro napojení herců na sportovce klíčové. Měli jsme soustředění, kde herci učili sportovce vystupovat před kamerou. Hokejisté zase poučili herce o tom, jak to chodí v šatně, jak si nasadit vybavení atd. Také od nich vzešly některé konkrétní nápady, které jsme zapracovaly do scénáře. Spolu s komparzisty, což byli všechno skuteční hráči hokeje, se nám podařilo dosáhnout vysoké úrovně autentičnosti a vytvořit realistické prostředí, do kterého jsme zasadili pár vlastních detailů.

Svět ledního hokeje mi přijde jako laikovi stvořen především pro alfa samce.

Polenský: Každá odlišnost (například cukrovka) je ve světě, který zobrazujeme, považována za stigma. V takovém případě jste tím poraženým, outsiderem, což je i moje vlastní zkušenost s hokejovým světem. Na scénáři jsem spolupracoval s Irenou Kocí, poradcem Stevenem Goldsmithem a Adamem Hobzikem, což je mladý scenárista, jehož práce byla velmi podstatná. Jen díky němu jsme přišli s koncem příběhu, který nese jasný vzkaz: postav se sám za sebe! Nikdo jiný to neudělá, ani vaši rodiče vám nemohou pomoci (často věci ještě zhorší). V našem příběhu je to dívka Lenny, která Davidovi ukáže správnou cestu a pomůže mu uvědomit si, kým vlastně je a co chce.

Bylo snadné udržet hromadu kluků mimo kameru pod kontrolou?

Polenský: To teda vůbec! Představte si udržet čtyřicet mladých hokejistů v klidu! Byl jsem rád, že asistentka režiséra Vlasta Čtvrtníčková získala nad chlapci určitou autoritu. Milovali ji a respektovali ji téměř jako trenéra.

No, být trenérem také není snadné, jak je ve filmu možné vidět.

Polenský: To jsem zjistil, když jsem trénoval šestileté děti. Existuje několik přístupů. Můžete být tvrdí a i sprostí, stejně jako trenér ve SMEČCE, a tím tlačit hráče k tomu, aby se víc snažili a posouvali své limity. Hokej je sport plný soubojů, avšak v mezích fair play. Když tuto mez překročíte, může se to celé vymknout z rukou. Poznat rozdíl mezi standardním hokejovým chováním a šikanou je pro trenéra hodně obtížné. Nelze jej ani vinit z toho, že neví, co se děje v šatně. Jeho největší chybou ve filmu je, když svou odpověď na matčinu stížnost směřuje veřejným prostorem. To od něj nebylo zrovna chytré.

Pro Davida je charakteristická jakási letargie; jako by čekal, až se problémy vyřeší samy.

Polenský: Teenageři jsou téměř dospělými lidmi. Měli by být schopni řešit problémy sami. Jen tak mohou vyrůst ve vědomé lidské bytosti. Když se dostaví problém, který se zdá být příliš velkým soustem, můžete doufat, že ho někdo za vás vyřeší. Ale když se k tomu postavíte čelem, možná uvidíte, že ten problém není vůbec tak velký. To jen náš strach jej tak nafouknul.

Kurzy tanečních jsou pro mě stejně španělskou vesnicí jako hokej.  To je nějaká česká tradice?

Polenský: V šestnácti letech chodí většina teenagerů do tanečních. Buď na tom trvají jejich rodiče, nebo tajně doufají, že si tam najdou holku nebo kluka. Nejde jen o tanec, ale o etiketu obecně. Pamatuji si, že jsem tam chodil docela rád.

Město Zlín je ve filmu dobře rozpoznatelné, od prvního záběru před hokejovou halou až po noční panorama.

Polenský: Zlín má jedinečnou starou hokejovou halu. Tu cihlovou fasádu prostě miluju. Už když jsme začali psát scénář, jsem věděl, že chci točit ve Zlíně. Na zdejší filmové škole jsem studoval před tím, než jsem začal dělat FAMU, a atmosféra města s jednoduše neodolatelnou červenou barvou v místní architektuře se mi líbila. Mít premiéru tady je skvělé a zároveň přirozené. Příběh byl zasazen do Zlína a také tady byl natočen. SMEČKA prostě patří do Zlína! 

Rozhovor pro Zlín Film Festival realizoval Gert Hermans. Děkujeme!