Václav Šilha: Dobrá fotka člověka musí vyprávět i jeho příběh

Cestovat po světě byl jeho velký klukovský sen, který si splnil mírou vrchovatou. Ve čtyřiceti letech opustil svoje podnikání a vydal se s fotoaparátem na cesty. Fotograf Václav Šilha navštívil všech šest kontinentů včetně Antarktidy, proslul svými snímky zvířat v divoké přírodě. Sám ale říká, že ho čím dál víc baví fotit i jiná témata. Nejvíc lidi v jejich přirozeném prostředí a tradice, které velmi rychle mizí. Do Zlína dnes tento představitel „wildlife“ fotografie s vizáží rockera přiveze své zážitky z focení z Ekvádoru a také africké Keni a Tanzánie.

Začal jste dříve cestovat nebo fotit? Nebo to šlo ruku v ruce?

Osobně neznám žádného profesionálního cestovatele, posledním cestovatelem byl pan Zikmund, ti ostatní jsou jen turisté. Já jsem primárně fotograf. A cestuji, protože fotografuji.

Fotíte raději zvířata nebo lidi?

Já jsem začínal fotit zvířata, protože to je vždycky ta jednodušší volba. Ale v posledních čtyřech pěti letech fotím více lidi. Lidé mi přijdou o hodně zajímavější a je to rozhodně větší výzva.

Co je těžší? Udělat fotku zvířete nebo člověka?

Pakliže chcete fotit zajímavě zvířata, aby to nebyly fotky jako do atlasu, tak jde o to mít velkou trpělivost a také velké štěstí. Pakliže chcete udělat dobrou fotku člověka, musíte znát souvislosti a fotit příběh, který za tím člověkem je. Bez toho ta fotka nemá absolutně smysl. Není to jen o tom, že přijedu, nabouchám pár obrázků a jedu pryč. Musím si o daném etniku dopředu spoustu věcí nastudovat, pokud fotím konkrétního člověka, pak ho musím poznat blíže a nechat ho vyprávět. Je to běh na dlouhou trať. Mezi těmi lidmi trávím třeba i měsíc.

Je těžké tyto lidi objevit a poté přesvědčit, aby se nechali vyfotit?

Vzhledem k tomu, že žijeme v době internetu, tak ne. Já na své cesty nikdy nejezdím sám. Všechny mé cesty jsou dopředu naplánované, domluvené, doprovází mě místní průvodce. Bez toho by to nešlo, protože ten člověk místní zvyky a kultury detailně zná.

Co myslíte, má dnešní svět v době internetu a pokrokové techniky ještě nějaká svá tajemství?

Určitě má, ale jsou díky těmto věcem menší a menší. Ale nemusí to být jen o tom, že člověk objeví nějaký neobjevený kmen v Amazonii. Ale třeba díky příběhům a vyprávění lidí se člověk dostane k málo známým věcem, ať už jsou to rituály, příběhy, tradice. A to je to, co mě zajímá. Takže opravdu i dnes může člověk něco zajímavého objevit, jen musí hledat.

Navštívil jste už všech šest kontinentů včetně Antarktidy. Podle čeho si nyní vybíráte cíle své cesty?

Nápady na cesty vznikají doma u počítače a internetu. Nebo mě inspirují místa, na kterých jsem už někdy byl, ale ne kvůli fotkám.

Co kromě štěstí ještě potřebuje fotograf, aby se mu vůbec podařilo zachytit tak unikátní příběhy?

Trpělivost. A aby to byla dobrá fotka, tak taky trochu toho talentu.

Je na světě podle vás něco tak krásné, že to nejde zachytit na fotografii?

Na fotce jde zachytit úplně všechno, ale jde o interpretaci, protože fotka je čistě subjektivní věc. I fotka, na které zachytím radost, může na někoho působit depresivně. Krásně funguje lidská tvář, která ukáže, jaký život člověk vede. Zda těžký nebo smutný…Ale obecně platí, že nejlepší fotka je taková, ke které nemusíte psát popisek. A taková se podaří opravdu málokdy.

Máte ještě nějaký svůj cestovatelský či fotografický sen?

Sen nemám žádný. Beru vše tak, jak to přijde. Jediné co, tak chci udělat ještě nějaké dobré fotky.

Když se bavíme o dětském filmovém festivalu, tak nám ještě řekněte, jaká je vaše nejoblíbenější pohádka či dětský film, který vás ovlivnil?

Nejoblíbenější pohádku asi nemám, já jsem na pohádky moc nebyl, ani jako dítě. A film, který mě ovlivnil, byla asi Cesta do pravěku. Ta asi chytla každého kluka.