Jak vzpomíná Jan Hrušínský na natáčení legendárních pohádek?

Na Chodníku slávy přibyly včera dvě nové hvězdy. Jedna z nich je pro oblíbeného českého herce Jana Hrušínského. Divadelní ředitel a syn legendy českého filmu, Rudolfa Hrušínského se před kamerou objevuje už více jak 50 let, a to jak v televizních filmech, tak v pohádkách. Nezapomenutelnou roli ztvárnil po boku Petry Černocké v pohádkovém příběhu Dívka na koštěti nebo si zahrál prince v kultovní pohádce Jak se budí princezny. Dnes jej malí diváci mohou vidět například coby Hugo Mazala v oblíbeném sitcomu Mazalové, které vysílá ČT:D. Jak vzpomíná na natáčení legendárních pohádek? Kam by si zaletěl, kdyby měl Saxanino kouzelné koště a jak se cítí v roli zbohatlíka Mazala? I na to jsme se zeptali v našem festivalovém rozhovoru.

S jakými pocity jste přijal zprávu o tom, že budete mít svoji hvězdu na zlínském chodníku slávy?

Když jsem se o tom dozvěděl, měl jsem velkou radost. Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude ctí a potěšením, že po mně lidé budou ve Zlíně šlapat. Vážím si toho.

Co si jako první vybavíte, když se řekne Zlín nebo Zlín Film Festival?

První se mi vybaví Tomáš Baťa a festival Filmové žně, kterého se účastnily všechny velké filmové hvězdy první republiky. Mám doma Kinorevue s fotografiemi tehdy začínajících herců Josefa Kemra a Vladimíra Salače, kteří na festival do Zlína jeli z Prahy na kolech. Sám jsem byl jako host na ZFF několikrát, jednou jsme tu dokonce pro festivalové hosty hráli v doprovodné akci divadlo. Festival ve Zlíně si spojuji především s filmy Václava Vorlíčka.

Ve filmových rolích - ať to byla Dívka na koštěti, Můj brácha má prima bráchu a v mnoha dalších – jste většinou hrál hodné, slušné mladíky. Čím to bylo? Lákaly vás role padouchů?

Láká mě odpovědět, že slušní herci hrají slušné lidi. Brání mi v tom skutečnost, že jsem hrál i mnoho padouchů. Slušní se hrají dobře, jsou-li dobře napsaní, padouchové to mají výrazně snazší, ale to bohužel nejen ve filmech…

Jednou z těchto „dobráckých“ rolí byla i role prince v pohádce Jak se budí princezny. V této pohádce jste se setkal s řadou hereckých osobností typu Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, Františka Filipovského…jak na natáčení vzpomínáte? Jaká vládla atmosféra? Prý jste natáčení musel zvládnout i se zlomenou nohou…

Roli prince Jaroslava v Šípkové Růžence jsem od Václava Vorlíčka dostal jako náplast za roli prince ve Třech oříškách pro Popelku, kterého mi nabídnul v roce 1973, ale točit jsem ho tenkrát bohužel nemohl. Jako každý Vorlíčkův film, i ten o Šípkové Růžence znamenal především setkání se skvělými herci, kteří k němu neodmyslitelně vždycky patřili. Se zlomenou nohou máte pravdu, se sádrou jsem absolvoval pád s koněm do rybníka, nebo závěrečnou scénu filmu, kdy jdu do vysokých schodů probudit spící Růženku. Dnes už asi není tajemství, že jsem v této scéně – díky sádře - seděl na ramenou jednoho z osvětlovačů a on se mnou po těch schodech stoupal vzhůru. Kamera mě zabírala jen v detailech. Takže vidíte, že „triky“ byly použity nejen v Dívce na koštěti, ale i ve filmu Jak se budí princezny.

Když se řekne Dívka na koštěti a Saxana, každý si vás jistě vybaví v roli Honzíka Bláhy. Jak jste se vůbec ocitl v hlavní roli této dnes už nadčasové komedie?

Když jsem jako patnáctiletý kluk dostal pozvání do Filmového klubu na setkání s Václavem Vorlíčkem, netušil jsem, že o pár měsíců později dostanu jako dárek živou sovu, ze které se vyklube holka, co lítá na koštěti. Netušil jsem ani, že se později díky tomu stanu princem, který budí ze spaní princezny, nebo že ještě později jako sluha jiného prince postřelím labuť, ze které se vyklube hezká holka, a už vůbec mě nenapadlo, že se s Honzou ze Saxany potkám ještě jednou po čtyřiceti letech.

Pohádková komedie o Saxaně je plná nadčasový triků. Jak probíhalo natáčení a tvorba těchto triků. Třeba trik s vaší hlavou na nočním stolku a hlavou Napoleona na vašem těle?

Myslím, že už to dnes nebude pro nikoho překvapením, protože jsme s Václavem Vorlíčkem o těchto tricích mnohokrát vyprávěli. V ateliéru na Barrandově, kde byly scény z blázince natáčeny, byl připraven vykuchaný nemocniční stolek, do kterého jsem byl režisérem a kameramanem Novotným doslova napresován. Kolem krku mně dali desku s vyříznutým otvorem na míru podle mojí hlavy, před stolek zrcadlo, ve kterém se odráželo všechno, co mělo být vidět za stolkem, a trik byl na světě. Triky v Dívce na koštěti vymýšlel Vorlíček s Novotným na koleni a stály pár korun. Dnes by se jimi zabýval celý tým trikařů a pravděpodobně by se takový film složitou postprodukcí hodně prodražil. S Václavem Vorlíčkem jsem točil ještě televizní komedii Bubáci pro všední den a filmovou pohádku Jezerní královna.

Kdyby vám Saxana půjčila kouzelné koště, do jaké doby nebo na jaké místo byste si nejraději zaletěl?

Na koštěti jsem létal na jaře a v létě roku 1971. Kdybych mohl, vrátil bych se jen o dva roky zpátky a chtěl bych se proletět nad Londýnem ve chvíli, kdy na střeše domu Lady Hamiltonové v ulici Saville Road hráli Beatles svůj poslední koncert. Jinak je z letopočtu jasné, že jsem na koštěti lítal dřív než Harry Potter a že jsme s Petrou možná letěli nad Bradavicemi, kde nás asi zahlédla paní Rowlingová a nechala se námi inspirovat ke hře famfrpál, která se hraje právě na létajících košťatech.

V posledních letech se už ale objevujete v rolích králů – v pohádce Řachanda nebo Duch nad zlato…ve které roli se cítíte líp? Princ nebo král?

Žádná pohádka netrvá věčně a z princů se stávají králové nebo jen starší pánové bez království. Obojí je v mém případě pravda. Králem jsem byl už čtyřikrát, starším pánem být právě začínám. Obojí má svá pro a proti. Jsem ale spokojen a neměnil bych.

Aktuálně vás můžeme vidět i v televizním sitcomu na ČT:D Mazalové, kde jste si zahrál Huga Mazala. Seriál je plný pohádkových bytostí a strašidel. Který z jeho dílů či zápletek máte nejraději?

Hugo Mazal je zbohatlík bez vkusu a své bohatství rád dává okázale najevo. Má dvě mimořádně rozmazlené děti a ženu Růženu za všechny peníze. Sitcom jsme točili všichni rádi a těšilo nás i jeho pokračování druhou řadou o pár let později. Překvapil mě opravdu veliký zájem malých dětí o Mazaly a v době, kdy byl seriál na ČT:D vysílán mně zastavovaly na ulici nejen děti, ale především jejich milé maminky. Mám rád třeba díl, ve kterém Mazalové s překvapením zjistí, že Ježíšek opravdu existuje.

Máte vy osobně rád pohádky? Na jaké pohádce jste vyrůstal? Pohádky mám moc rád dodnes. Možná právě proto, že mi připomínají milované blízké, moji maminku a moji babičku, které mi je tak často a tak krásně kdysi vyprávěly. Nejradši mám českou klasiku. Pro mě je to především Trnkova Zahrada, pohádky Karla i Josefa Čapků, Drdovy České pohádky s ilustracemi Josefa Lady a samozřejmě ty od Boženy Němcové. Když jsem byl malý kluk, tak jsem hrál dětské role v Národním divadle a pohádky mi často vyprávěl nezapomenutelným způsobem Karel Höger. Proto mám rád všechny pohádky v jeho podání.

Jste pro své vnuky „pohádkový dědeček“?

Mám tři rozkošná vnoučata. Dva kluky a holčičku. Viky a Kajda (Viktor a Karlička) žijí v Austrálii, tak je mám na pohádky trochu z ruky a vyblbneme se společně jen, když jsme u nich na návštěvě v Perthu nebo když přiletí za námi do Čech. Ale v našem domě v Praze jen o patro výš žije nejmladší vnuk Vojtík, kterému v létě budou dva roky. Takže se těším, že letošní léto bude ve znamení pohádek pro Vojtu.“

Můžete prozradit něco o vašich dalších rolích? Filmových nebo divadelních, které na vás v nejbližší době čekají?

S režisérkou Irenou Pavláskovou jsem točil film podle románu Philipa Rotha Pražské orgie, který by měl mít premiéru na podzim 2019. V té době bych měl také natáčet film s Janem Hřebejkem, se kterým často a rád spolupracuji v našem Divadle Na Jezerce.

Jan Hrušínský (*1955) pochází ze slavného rodu herců a umělců. Narodil se jako mladší syn herce Rudolfa Hrušínského. V pěti letech stál poprvé na jevišti a v šesti stanul poprvé před kamerou. Po ukončení studia na Pražské konzervatoři působil v Činoherním klubu v Ústí nad Labem, kde potkal svoji budoucí manželku, herečku Miluši Šplechtovou.

Byl členem Realistického divadla, působil v Divadle Na zábradlí, hostoval v Divadle v Řeznické, v Divadle Rokoko, v Divadle ABC, v Národním divadle a dalších. V roce 2002 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského a v roce 2004 založil Divadlo Na Jezerce.

Zhostil se celé řady pohádkových, filmových a televizních rolí, kupříkladu v dílech Případ Mauricius, Babička, Dívka na koštěti, Můj brácha má prima bráchu, Jak se budí princezny, Plechová kavalerie, Lásky mezi kapkami deště, Vážení přátelé, ano, Konec starých časů, Želary, Četnické humoresky a mnoha dalších.