Frederik Norgaard o filmu MŮJ BRATR ROBOT: „Chtěl jsem, aby měli lidé pocit, že na ně vřelá budoucnost čeká s otevřenou náručí“

Škola je pro dvanáctiletou Alberte učiněné martýrium, protože jí starý android Robbi dělá jen ostudu. Dokonalým narozeninovým dárkem - nejnovějším modelem humanoida - se ale všechno změní. Nový robot Konrad totiž nejen vypadá, ale taky se chová jako člověk, a Alberte si díky tomu, že má toho nejvyspělejšího robota ve škole, konečně užívá ve škole vysoké popularity. Dá se ale propojení Alberte a Konrada nazvat opravdovým přátelstvím?

MŮJ BRATR ROBOT: KDY A KDE FILM PROMÍTÁME? 

Pro které konkrétní úkoly byste ve svém životě využil služeb robota, kdybyste nějakého měl?

Frederik Norgaard: Robota, který by sekal trávu, uklízel nebo kupoval potraviny bych neodmítl. Hodil by se i robot-kuchař nebo caddie na golf.

Ve vaší filmové budoucnosti mají všechny ekologické problémy svá řešení. Co bylo klíčem k jejich vyřešení?

Norgaard: Klíčová je recyklace, renovace a využívání jen toho, co opravdu potřebujeme. Proto jsou tiskárny potravin tak důležité, protože se nevytváří žádný nadbytek, který pak končí jako odpad. Každá domácnost si pěstuje vlastní potraviny, vyrábí vlastní energii a klasická auta nahradila ta elektrická. 

Sociální status člověka je však stejně jako dnes, v případě mobilních telefonů, určován módními technologiemi.

Norgaard: Tímto aktuálním tématem, které se objevuje i v "naší" budoucnosti, jdeme naproti divákovi, který se tak může ztotožnit s příběhem i s postavami. A v dobrém sci-fi příběhu by nikdy nemělo chybět propojení s aktuálními tématy a problémy.

Přes futuristický ráz příběhu je v něm i velká dávka nostalgie, kterou zosobňuje právě robot Robbi.

Norgaard: Naším cílem bylo vytvořit renovovanou a recyklovanou budoucnost, jakýsi střet různých dekád - 70., 80., 90. let – a Robbi je toho výsledkem. Zejména však představuje Albertinu nevinnost a čistotu. Ona je lapena mezi dětstvím a dospělostí a v tomto těžkém a nejistém životním období má tendenci se zhlédnout v dětech, které jsou "cool".

Ve filmu je mnoho scén z neobvyklých a futuristických budov; jak jste sehnali lokace a jak se vám podařilo, aby vypadaly nadmíru futuristicky?

Norgaard: Když vezmeme v potaz žánr filmu, tedy sci-fi, pracovali jsme s velmi omezeným rozpočtem a na lokace jsme měli přesné požadavky. Ale měli jsme opravdu štěstí; mnoho se toho dodělávat nemuselo. Pouze pro interiér Albertina domu jsme potřebovali vytvořit kulisy na míru, na střeše jsme potřebovali mít skleník.

Předpokládám, že Konradova podoba byla promyšlena do všech detailů. Prozradíte, proč vypadá právě tak, jak vypadá?

Norgaard: Na podobě Konrada byly důležité tři věci: 1. Že bude prostě více "in" a modernější než Robbi. 2. Že jeho vzhled pomůže přesvědčit diváka, že je to opravdu robot, ne herec. 3. Že se k němu bude hodit modul, ve kterém přijel.  Scéna, ve které Alberte dárek rozbaluje, je klíčová a chtěli jsme, aby z ní bylo cítit stejné napětí, jako když rozbalujete nový MAC. Ta scéna byla důležitá i proto, aby divák premisi filmu uvěřil. V záběrech, kde hrají Konrad s Alberte hlavní roli, jsou plné poetických, ale často komplikovaných emocí. 

Robbi je na druhou stranu opravdu sympaťák. Jak lidé reagují na něj?

Norgaard: Vystihnout jeho podobu byl jeden z největších úkolů, který před námi stál. Věděl jsem, že nejlepší by bylo, kdyby to byl člověk oblečen do kostýmu, nicméně bez toho, aby si divák pomyslel: "Aha, to je nějaký muž ve srandovním kostýmu!“. Rozhodli jsme se tedy, že jeho kostým musí být hlavně jednoduchý. Měl jsem obavy, co přijde, ale pak jsem od návrháře dostal první klip herce, který měl kostým na sobě ...a bingo! Chytlo se to. Všichni si Robbiho zamilovali. Tedy kromě toho herce v jeho kostýmu, protože ten se cítil dosti osaměle a ještě mu bylo vedro. Zaslouží si pochvalu! 

Vaše naděje pro budoucnost se k divákovi dostává i skrz barevný design filmu. Jak jste určili, které barvy pomohou dotvořit tu správnou atmosféru?

Norgaard: Hlavně jsem nechtěl vytvořit dystopickou budoucnost; ta naše budoucnost měla být pozitivní a plná naděje. Takže barevné schéma filmu stálo na zemitých barvách a přírodních materiálech, samozřejmě s výjimkou velké továrny na konci. „Chtěl jsem, aby měli lidé pocit, že na ně vřelá budoucnost čeká s otevřenou náručí“.

Jedna věc je však jistá. I s tou nepokrokovější technologií budou dospělí vždy za nemotory, kteří mají daleko k dokonalosti.

Norgaard: Příběh filmu je vyprávěn z pohledu Alberte a navíc pro děti ve věku 11 až 18 let jsou rodiče dosti trapní. Filmoví rodiče jsou vlastně dnešními dětmi. Jejich online život je důsledkem toho, kolik času dnešní děti tráví na internetu. To budiž vyšším poselstvím do budoucnosti.