Miloš Škorpil: Milovníky běhu poznáte tak, že září

Miloš Škorpil je běžeckým pojmem a legendou. Tento známý ultramaratonec, který mimo jiné založil vlastní běžeckou školu, je držitelem vskutku úctyhodných sportovních výkonů. Třikrát oběhl Českou republiku, za tři dny uběhl vzdálenost z Prahy do Vídně, absolvoval Spartathlon, nedávno uběhl 411 kilometrů za šest dnů. V letošním roce se s touto běžeckou legendou mají možnost závodníci i návštěvníci setkat na Zlínském půlmaratonu, na jehož start se dokonce sám postaví. Trasu závodu absolvuje ve štafetovém týmu s výherci festivalové soutěže. 

Zlínský půlmaraton má před sebou už sedmý ročník. Po sedmé se ulice Zlína zaplní milovníky běhu. Mají milovníci běhu nějaké společné rysy napříč republikou a věkem? Tedy kromě záliby v běhu? 

Skuteční milovníci běhu ano a poznáte je stejně dobře jako zamilované – září. Září proto, že mají radost ze života, radost z pohybu, a také proto, že jsou nejen plni endorfinů, ale také doslova a do písmene napumpovaní kyslíkem. A jak víme, chceme-li, aby něco hořelo, musí být přítomen ne hliník, ale kyslík.

Jak by měli lidé trávit poslední dny/hodiny před závodem? Čemu se vyhnout nebo na co naopak nezapomenout? 

Poslední týden před závodem by už neměli moc běhat, jen se lehce udržovat v běžeckém modu, aby nevychladli. Rozhodně by si neměli zkoušet formu! Měli by dostatečně spát, přičemž nejdůležitější noc není ta před vlastním závodem, ale ta předposlední. V neposlední řadě by měli dostatečně pít (protože jsme na Moravě, tak myslím vodu ).

Snad každý běžec sní o maratonu. Tento sen většinou zesílí právě po uběhnutém půlmaratonu. Jak dlouho obecně by měl trvat trénink z 21 km na 42 km? A pokud by některý z půl maratonců chtěl, dokázal by maraton zaběhnout ještě i letos? 

Ideálně by ten trénink měl trvat čtyři měsíce, takže ano, ještě by se to dalo na podzim, nejlépe v říjnu stihnout.

Jsou za námi dva roky lockdownů a omezení. Zvýšil se během té doby nějak výrazně zájem o běhání?

Já jsem vypozoroval, že mnoho lidí, kteří před lockdownem nic nedělali, se začalo pravidelně hýbat i běhat. Naopak lidé, kteří běhali, dosti často do práce, s tím přestalo. Takže spíš než by se počet lidí, kteří běhají, zvýšil, se přeskupil.

Město Zlín je neodmyslitelně spjato s běžeckými začátky Emila Zátopka. Vy prý jste se s ním setkal osobně. Při jaké příležitosti? 

S Emilem Zátopkem jsem se setkal v životě několikrát. Po roce 1989 startoval řadu závodů u nás i v zahraničí, kde jsem se měl možnost s ním pozdravit, ale nejvíce na mě zapůsobilo moje setkání s ním v roce 1967, kdy zavítal mezi vítěze závodu Mladé Běchovice, aby nám poblahopřál a popovídal si s námi. Nejvíc mi utkvělo v paměti jeho nadšení pro běh a to, že ON, taková běžecká legenda, se k nám choval naprosto neformálně, lidsky, přátelsky. Tehdy jsem si řekl, že bych chtěl být jako on, přičemž mi nešlo o vítězství a světové rekordy, tak vysoko moje sebevědomí nesahalo, ale že bych rád lidem předával to nadšení pro běh, pro pohyb. A tenhle jeho odkaz, který mě tehdy předal, se snažím naplňovat.

Běžecký styl Emila Zátopka byl jedinečný, nepřekonatelný a také často kritizovaný. Jak se na jeho styl díváte Vy jako běžecký guru? A inspiroval jste se v něčem u Zátopka? 

Ano, styl Emila Zátopka byl řekněme zvláštní, ale třeba si uvědomit, že známe většinou závěry ze závěrečných pasáží závodů, kdy už to mastil, co to šlo – a tady se už na styl moc nehraje. Pokud máme možnost vidět záběry třeba z olympijského maratonu, z jeho průběhu, tak vidíme, že tam běží uvolněně a poměrně stylově dobře. Jinak Emil Zátopek mě inspiroval tím, že hledal nové tréninkové cesty, dobře věděl, že když bude trénovat jako ostatní, tak bude také běhat jako oni. A on chtěl být nejlepší. Proto se i já snažím, dnes hlavně u svých klientů, nedržet se linky, ale trénink obměňovat, aby byl pestrý, aby bavil, a tím jim pomohl se výkonnostně posouvat dopředu a výš.

Kdybyste měl možnost jít si s Emilem Zátopkem zaběhat, kam byste běželi? 

Tak pokud by Emil Zátopek byl pro, tak bych ho vzal zaběhat si k nám do Slavkovského lesa, abych mu za běhu ukázal, jak to tu máme na západě republiky krásné.

Vy nejste ale typický běžec jako Zátopek, který sbírá jednu medaili za druhou. Spíše hledáte zajímavé výzvy a v posledních letech se snažíte rozběhat Česko. Čím to je? Stupně vítězů vás nelákají? 

Ono se to má tak. Když člověk připravuje druhé, učí je běhat, tak sám už nemá tolik času, aby se připravil na svůj závod, v kterém by chtěl něco urvat. Jinak ve mně samozřejmě touha po výkonech a po vítězství zůstala. Zrovna v době, kdy mně přišly tyto otázky, jsem se snažil uběhnout na prvním šestidenním závodě co nejvíc kilometrů. Dal jsem jich 411,776. Za rok se na tento závod K6 vrátím a budu se snažit překonat.

Vaše jméno je už několikrát zaznamenáno v knize rekordů, jste znám tím, že rád pokořujete extrémní běžecké výzvy. Třikrát jste oběhl Českou republiku, za tři dny uběhl vzdálenost z Prahy do Vídně, absolvoval Spartathlon. Už jste našel své hranice? 

Hranice jsou jen v naší hlavě a záleží na naší fantazii, kam až ji necháme zajít. A ta moje fantazie je bez hranic :).

Prozraďte nám, máte ještě nějaký svůj běžecký cíl? A jaký „neběžecký“? 

Pokud jde o běžecký, tak už jsem naznačil výše, chci zlepšit příští rok svůj letošní výkon na K6. A neběžecký, o ten se budu pokoušet 8. června v Pelhřimově, kdy se budu snažit ustavit základní rekord v chůzi trakařem na 1 km.

Jak co nejlépe zvládnout zlínský půlmaraton v ulicích města? 

Miloš Škorpil radí: 

1)    Nepřepálit začátek

Většina běžců a běžkyň při závodech s hromadným startem podlehne atmosféře davu a hned po zaznění startovního výstřelu vyrazí tempem neslučujícím se s tím, co má natrénováno. První kilometry to vypadá na osobní rekord, což posiluje ještě jejich sebevědomí, ale většinou okolo pátého kilometru už začínají pociťovat následky své nerozvážnosti. Začnou zpomalovat ne proto, že by chtěli, ale tělo zalité laktátem je samo donutí, nohy, vlastně celý člověk je těžší a těžší, ale oni se pořád snaží silou mocí držet tempo. Když se tohle stane, je lepší přejít na chvíli do chůze, zklidnit hormony a pak se v klidu zase rozeběhnout. Případně zopakovat ještě párkrát. Garantuji jim, že když to udělají, dosáhnou na lepší výsledek, než když se budou snažit pořád běžet.

1)    Na občerstvovačkách přecházet do chůze a v klidu se napít a něco zobnout

Mnoho lidí občerstvovačky proletí, vezmou do ruky kelímek s pitím, ale to si tak maximálně chrstnou do obličeje, nebo se jím zahltí, ale pořádně se nenapijí. V důsledku toho se jim začne nedostávat tekutin, zhoustne krev a distribuce kyslíku, energie a stavebních látek v těle se zpomalí, což většinou vede k tomu, že i běh je pomalejší a pomalejší.

2)    Zrychlení si nechat až na poslední čtyři kilometry

Pokud se člověk rozeběhne od startu ve svém tempu, mívá v polovině závodu pocit, že má energie na rozdávání a začne zrychlovat. To je však ještě příliš brzy, neboť síly pak začnou docházet okolo sedmnáctého až osmnáctého kilometru – a to je do cíle ještě dost daleko, abychom to dali hlavou. Lepší je počkat se zrychlením až na sedmnáctý kilometr. Když vám začnou docházet síly na dvacátém kilometru, už to tam dáte.