Bára Seidlová: Moc ráda bych si ještě zahrála v pohádce

V rámci 62. ročníku Zlín Film Festivalu se na Chodníku slávy před zlínským Velkým kinem rozzáří dvě nové hvězdy. Z pocty se tentokrát budou radovat herec Jan Šťastný a herečka Barbora Seidlová, kteří své hvězdy během festivalu přijedou osobně odhalit.

Letos Vám bude odhalena hvězda na zlínském Chodníku slávy. Co to pro Vás znamená? 

Čistou radost. Samozřejmě, pokud to beru jako hraní si. Ve skutečnosti by si hvězdu zasloužil každý z nás. Ač se to nezdá a my se to všelijak snažíme dokazovat, rozdělovat a škatulkovat, ale jsme si prostě rovni.

Na festival jezdíte pravidelně v roli hosta, tentokrát si přijedete pro svou hvězdu. Co se Vám jako první vybaví, když se řekne Zlín?

První návštěva zlínského festivalu. Bylo mi šestnáct. První snídaně na terase hotelu Moskva…, pocit, že už jsem asi velká holka…, radost, že se mi splnil sen, stát se herečkou!

Je to nesdělitelné, nezapomenutelné. Jako bych se ocitla v jiné fázi svého života. Otevřelo se přede mnou mé vnitřní nebe. Ráda na to vzpomínám a ráda se do Zlína vracím. A od té doby mám ráda hotelové snídaně.

Máte za sebou řadu filmových rolí, vůbec největší slávu Vám ale přinesla hned ta první  – princezna Zubejda. Jak jste se k roli dostala? V době natáčení Vám bylo teprve patnáct let…

Byla jsem v prvním ročníku na brněnské konzervatoři. Tenkrát, když bylo potřeba obsadit nějakou roli mladými herci, vyrazil asistent režie (v případě Zubejdy to byla asistentka) do divadel a uměleckých škol, aby vybral typově odpovídající herce, kteří byli poté pozváni na konkurz do televize. Ten měl několik kol a vždy to trvalo celý den. Později jsem se dozvěděla, že to bylo schválně.  Zkoušeli, jestli malá holka vydrží ten nápor při celodenním natáčení…Vyrůstala jsem v Mikulově na vinohradě, a tak mi tohle celodenní hraní si před kamerou připadalo úplně za odměnu.

Jak jste se cítila v roli princezen? Nebo máte raději charakternější role? 

Každá holka je princezna. I když leze po stromech a hraje si s klukama! Je to holčičí přirozenost. V patnácti mne to bavilo, dnes nedělám rozdíl mezi rolemi princezny, uklízečky, dojičky nebo matky či dcery… Vždycky jsem to já a tu „roli“ mám v sobě. Ve své podstatě jsme všichni vším.

A co nějaká další pohádková role? Královna, čarodějnice… Máte nějaké pohádkové přání či sen? 

Pohádky miluju! Naivně se domníváme, že to, co se v nich děje, je takový roztomilý klam, ale ve skutečnosti jsou v nich zaklety ty nejdůležitější pravdy. Proč my dospělí sedíme jak přikovaní a sledujeme zázraky, které se v pohádkách dějí? Asi proto, že kdesi v nitru tušíme, že zázraky se nemusí dít jen v pohádkových příbězích. Ačkoliv se to ostýcháme veřejně přiznat, pohádky nás probouzejí. Navracejí zpět k naší duši, k sobě samým. Moc ráda bych si ještě v nějaké pohádce zahrála!

Od pohádkových začátků jste se dopracovala až k velkým rolím. Nejde nezmínit především roli milenky Václava Havla ve snímku Havel. S Václavem Havlem jste měla možnost se setkat i osobně při natáčení snímku Odcházení. Jak na tuto osobnost české kulturní a politické scény vzpomínáte? 

Byl to neobyčejný zážitek. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky a najednou se před vámi otevře lidská bytost se svými lidskými vlastnostmi a vy odhalíte, že je to člověk, pochopíte, že všichni jsme ve své podstatě jedno... Taková velká lidská rodina.

Podle čeho si obecně vybíráte, které seriálové a filmové role přijmete?

Intuitivně. Jen si sama sebe v té roli a ve společnosti lidí, kteří film natáčejí, představím a pozoruji, jaký z toho mám pocit. A když dobrý, tak to vezmu. Takže se mi stává, že občas natáčím něco, co by můj intelekt odmítl na první dobrou a naopak, ale mám příležitost přesvědčit se, že srdce mě vždy vede přesně tam, kde potřebuju být, a nacházím skutečné kvality tam, kde bych je nečekala.

Když se bavíme o dětském filmovém festivalu, tak nám ještě řekněte, jaká je Vaše nejoblíbenější pohádka a proč?

Jako malá jsem měla nejraději Macha a Šebestovou a miluju je dodnes! Velký podíl na tom má podání Petra Nárožného. Dnes je to pohádka O strašidlu, které se bálo strašit. Je to pohádkový příběh, který napsala moje kolegyně Daniela Zbytovská. Pohádka o tom, že pro každého je na světě místo – i pro obyčejné lesní strašidlo. Společně jsme ji ještě s dalšími příběhy vydaly knižně pod názvem Pohádky a MALÉhRY a v rámci minulého ročníku zlínského festivalu jsme z ní četly na venkovním pódiu České televize.

Před nedávnem jsme pak vydaly další knihu pohádek, tentokrát s názvem Pejskové (autorkou je opět Daniela Zbytovská). Takový příběh o tom, jak si pejskové a děti jednoho dne vymění podobu, protože jsou přesvědčení, že život těch druhých je lepší a zajímavější. A tak se z malé Klárky stane bernardýn a z bernardýna křehká holčička, z jezevčíka rošťák Vojta, nebo z obézní holčičky chrtice. Zažijí spoustu dobrodružství, ale samozřejmě pochopí, že pejskové i děti mají každý svá trápení a že je dobré zůstat tím, kým jsme.

Prostě pohádky mne provázejí životem a v současné době se společně s kolegyněmi tím vydáváním našich pohádkových knih neskonale bavíme!