Karel Heřmánek: Stále čekám na svou roli prince
Fešák Hubert, pašerák v Krakonošovi a lyžnících nebo nezapomenutelný vládce pekla v pohádce S čerty nejsou žerty. To je Karel Heřmánek, oblíbený český herec, který si letos přijede do Zlína osobně převzít Cenu za mimořádný přínos českému filmu. Zlatý střevíček mu organizátoři festivalu udělí na závěrečném galavečeru 1. června 2022. Stane se tak spolu s Pavlem Zedníčkem již šestadvacátým držitelem tohoto čestného ocenění.
Pane Heřmánku, s jakými pocity jste přijímal informaci o rozhodnutí udělit Vám cenu za celoživotní tvorbu pro děti a mládež Zlatý střevíček?
Cenu jsem si měl převzít již v minulém roce, ale vzhledem k mám závazkům v divadle se to nepodařilo uskutečnit. Takže letos je to jakýsi reparát. Samozřejmě mám z ocenění radost! Uznání potěší každého. I takového cynika jako jsem já. Bohužel, ve světle toho, co se v současné době ve světě děje, mi všechno připadá malicherné a zbytečné. Modlím se za to, aby toto satanistické období co nejdříve skončilo a mohli jsme se znovu radovat a vážit si hezkých chvil, které život nabízí.
Ocenění si do Zlína přijedete osobně převzít. Jaký je vůbec Váš vztah ke Zlínu a festivalu?
Na festival jsem byl pravidelně zván, ale nikdy jsem se ho osobně nezúčastnil. Díky ocenění to letos bude milá výjimka. Kromě toho hrajeme 28. května ve zlínském divadle světově proslulou komedii Art od slavné autorky Yasminy Rezy. Je to velice vtipná a chytrá hra, kterou máme na repertoáru řadu let a moc rádi ji spolu s Pepou Cardou a Zdeňkem Žákem hrajeme. Pokud se chcete dobře pobavit, rozhodně si nenechte představení ujít. Takže se do Zlína těším nejen na festival, ale i do divadla. Zlín mám rád hlavně díky úspěšnému hostování našeho Divadla Bez zábradlí. Je to krásné kulturní město s hlubokou tradicí. Po ocenění, které mne čeká, ho budu mít ještě raději.
Už několik let jsme Vás ve filmu neviděli. Je to z nějakého důvodu? Převážila u Vás naplno divadelní prkna?
Ano, divadlu jsem vždy dával přednost, a navíc mne současná filmová a televizní tvorba příliš neoslovuje. Momentálně pomalu omezuji svou činnost i v divadle, které jsme s Hankou předali našim synům. Stal jsem se důchodcem na plný úvazek.
Filmů, ve kterých jste hrál a které se zapsaly do srdcí českých diváků, je mnoho. Fešák Hubert, Krakonoš a lyžníci, Anděl s ďáblem v těle. Který ale ovlivnil nejvíce Vás?
Nevím, jestli mne některý film nějak zásadněji ovlivnil. Každopádně velice rád vzpomínám na krásnou spolupráci s panem režisérem Kachyňou.
Hercem jste se prý stal, protože jste se chtěl vyhnout vojně. Přemýšlel jste někdy, čím byste byl a jak by vypadal Váš život, kdybyste na vojnu tehdy nastoupil?
To si opravdu nedovedu představit. Za to, že jsem se stal hercem, mohu skutečně poděkovat československé socialistické a lidové armádě. Původně jsem směřoval na architekturu, ale prošvihl jsem přijímací zkoušky. To byla jedna ze zásadních výhybek v mém životě.
Studoval jste v Brně JAMU, Vaším spolužákem byl tehdy třeba Pavel Zedníček, který si rovněž letos na festivalu převezme cenu. Společně jste zazářili i ve Fešáku Hubertovi. Jak vzpomínáte na společné natáčení?
Natáčení bylo krásné, mám na něj moc hezké vzpomínky. Už jen kvůli tomu, že se natáčelo na mém rodném milovaném Žižkově. S Pavlem jsme v té době byli kolegové v Divadle Na zábradlí. Moc dobře jsme si spolu rozuměli a užili si spoustu legrace. Rád také vzpomínám na režiséra Ivo Nováka. Byl to velice milý, laskavý a vzdělaný pán. Pravý prvorepublikový džentlmen.
V Brně vznikly i oblíbené Četnické humoresky, přičemž u nápadu na tento seriál jste stál s Antonínem Moskalykem. Je pravda, že hlavní role dvou četníků byla původně pro Vás a Ondřeje Vetchého? A nelitujete, že jste ty role přenechal jiným?
Ano, je to tak. Nápad na seriál vzešel z jednoho z dílů Dobrodružství kriminalistiky, ve kterém jsme s Ondrou Vetchým tvořili dvojici prvorepublikových četníků. Ten díl byl velmi povedený a já jsem tenkrát režiséru Moskalykovi navrhl, že by to mohla být nosná látka pro samostatný seriál. Sešli jsme se u nás doma a začali ho připravovat. Bohužel natáčení bylo přesunuto do Brna a já jsem byl tenkrát naprosto vytížen. Stěhovali jsme se totiž s divadlem z vysočanského Gongu do našeho současného působiště v paláci Adria. Dojíždět v tak hektické době na natáčení do Brna bylo vyloučeno a také by to bylo nezodpovědné. Samozřejmě mě to mrzelo, ale tak už to v životě bývá.
Zahrál jste si i v několika pohádkách – S čerty nejsou žerty, Sedmero krkavců, O zapomětlivém černokněžníkovi. Nikdy Vás nezastihla nabídka na nějakého prince?
Prince jsem si zatím nezahrál, ale třeba mne ta role ještě čeká. Proč by mu nemohlo být 75 let? Rozhodně bych se tomu nebránil. Každopádně by to byla, jak se dnes s oblibou říká, výzva. Krále jsem si zahrál v televizní pohádce A co ten ruksak, králi. Ale na to, co v tom ruksaku bylo, si už skutečně nepamatuji.
Celé generace ve Vás ale stále vidí Lucifera z pohádky S čerty nejsou žerty. Je pravda, že natáčení „v ohnivém pekle“ probíhalo za asistence vojenských pyrotechniků?
Určitě ano, protože ohňů a sirných smradů tam bylo jako v pekle.
Jste trojnásobný dědeček. Užíváte si nyní naplno vnoučat, nebo stále ještě pracujete? A prozradíte na čem?
Z vnoučat mám radost. Mám tři, čtvrté je na cestě a do práce se nehrnu. Momentálně jsem nejraději daleko od hlučícího davu. Zatím. A jako dědeček jsem pekelně hodný.