Pavel Zedníček: Zlín je nejkrásnější město, co znám

Pavel Zedníček patří k legendám českého divadla. Je známý z desítek filmových a televizních rolí. Ale málokdo ví, že se málem kdysi stal obuvníkem. Jeho dětství je totiž silně spjato se Zlínem, kde vyrůstal a studoval kožařskou školu. A na této škole učitelé objevili jeho nezaměnitelný herecký talent. A právě do Zlína, tam, kde jeho herecká dráha kdysi začala, si přijede letos převzít Zlatý střevíček, ocenění za mimořádný přínos českému filmu, který mu udělí organizátoři 62. ročníku Zlín Film Festivalu. 

Pane Zedníčku, s jakými pocity jste přijímal informaci, že Vás organizátoři Zlín Film Festivalu chtějí ocenit Zlatým střevíčkem? 

Udělalo mi to velkou radost. Nejen proto, že ta cena je zlínská, ale i proto, že mám vystudovanou střední průmyslovou školu kožařskou, dá se tedy říct, že jsem od bot. A mám si převzít střevíček. A to dokonce zlatý! (smích)

Ano, vaše vazby na Zlín jsou velmi silné. Vyrůstal jste tady, chodil jste tady do školy. Jaké máte na město vzpomínky? 

Jen ty nejhezčí. Bydleli jsme na Mokré, já jsem chodil do školy na Mladcovou. Každý den do školy jsme chodili pěšky přes les, přes Stráže. A občas jsme přišli pozdě, protože jak jsme šli přes ten les, tak jsme blbli. A já jsem pak domů nesl poznámku: „Přišel pozdě do školy.“ A máma odepisovala: „Já jsem ho ale vypravila včas.“ 

A rád také vzpomínám i na roky strávené na střední škole. 

Právě na zlínské střední průmyslové škole kožařské to všechno začalo, že? Myslím tím, že se naplno projevilo vaše herecké nadání. 

Pro střední školu kožařskou jsem rozhodl právě kvůli tomu, že byla alespoň trochu tvůrčí. A udělal jsem dobře, protože na této škole byli tři skvělí profesoři, kteří zde vedli dramatický kroužek. Tak jsem se také přihlásil, jezdili jsme po vesnicích a hráli. Když jsme byli v posledním ročníku, tak mi jeden profesor řekl po jednom představení v Lípě, že za ten výkon, co jsem tam předvedl, by se nemusel stydět ani herec Divadla pracujících ve Zlíně. A to mě nakoplo. Až tak, že jsem se potom přihlásil na JAMU. Měl jsem v tomhle štěstí. Tehdy nade mnou pánbíček držel ruku a vedl mě. 

Vy jste ale měl k filmům vždy velmi blízko. Je pravda, že jste dělal promítače na Mokré? 

Ještě než jsem šel na průmyslovku, tak jsem si v roce 1968 udělal za 30 korun kurz na promítání. Takže ano, já jsem promítač. Na Mokré jsme s kamarády založili „wetklub“ – já jsem jako kulturní referent šel každý týden do města do půjčovny, a promítal jsem odpoledne pohádky pro děti a večer filmy pro dospělé. A také jsem byl při studiu JAMU na brigádě ve filmových ateliérech na Kudlově. 

Jak často v poslední době jezdíte do Zlína? 

Když ještě žili rodiče, tak jsem jezdil často. Teď už se ale nemám kam vracet. Ale stále si tady udržuji kontakty s kamarády ze školy, jezdíváme zde hrávat divadlo, takže když do Zlína jedu, tak jedu o den dřív a setkám se s přáteli. 

Jak se Vám líbí současná podoba Zlína a jeho rozvoj? 

Mám radost z toho, jak se Zlín rozrostl. Já si ještě pamatuju, jak sídliště Jižní Svahy byla jen louka s topolem. Krásně se Zlín vyvíjí a podle mě je to nejkrásnější město, které znám. Baťa to tam dobře vymyslel. 

Prohlašujete se stále hrdě za Valacha. Pamatujete si ještě nějaká valašská slova? 

Kurňa, teď jste mě zaskočila. Naskakuje mi třeba „pazúr, pazgřivec, bazmek…už se mi moc nevybavují. Ale valašština se mi strašně líbí. 

Prozraďte nám, kdy jste si dal naposledy slivovici? 

Nedávno jsem byl u kamaráda, který pálí, a dovezl jsem si od něho tři litérky slivovice z roku 2018. Výborná byla, hned jsme koštovali. Dal jsem ji pak Jirkovi Bartoškovi k narozeninám s tím, že je to lék všeho živého. Nesmí se to s ní přehnat, to se musí umět pít. Měl jsem strýce, který měl u postele demižon, ráno si dal jednu štamprlku, když vstal, a večer, když šel spát. A moje babička to dělala taky tak, jen s vaječným koňakem. 

Jako herec jste si zahrál v řadě kultovních českých filmů a seriálů. Malý Pitaval, Sanitka, Básníci, Četnické humoresky, Chobotnice…Tyto seriály a filmy běží v televizi stále dokola. Čím si vysvětlujete jejich oblíbenost u českého publika? 

Já nevím, čím to je. Řekl bych, že tyto příběhy neuráží, jsou hezké a jsou ze života.  Lidé si u toho odpočinou. Třeba konkrétně Četnické humoresky jsou podle mě jeden z nejhezčích seriálů v Česku. 

Nedávno jste se objevil v nástupcích Četnických humoresek - v roli Hanze Geberta v Četnících z Luhačovic. Což byl také pracovní návrat na Moravu. Jak na natáčení vzpomínáte? 

To mě strašně bavilo. Sešel se tam skvělý kolektiv. Natáčelo se převážně kousek od Velké Býteše v obci Lesní Hluboké, v Luhačovicích se točily jen scény z kolonády. Před rokem mělo začít natáčení dalších deseti dílů, ale nakonec se to kvůli penězům zastavilo. To mě moc mrzí. Seriál měl velkou sledovanost. Stále od lidí slýchám, jak se jim líbil. Je to samozřejmě trochu nákladnější výroba, ale třeba se pokračování ještě někdy natočí. Dřív, než budu kulhat doopravdy (smích).

Hans Gebert mluvil lámanou češtinou. O to asi bylo natáčení pro Vás náročnější. Jak jste se připravoval? 

Švagr je z Rakouska, já jsem mu poslal český text a on mi to namluvil špatnou češtinou, já jsem si to takto odposlouchal, a tak jsem se snažil mluvit. 

Když jsme na dětském filmovém festivalu, zavzpomínejte i na legendární a oblíbenou českou pohádku Lotrando a Zubejdu. Čím si podle vás získala české publikum? 

Režisér Karel Smyczek pohádku skvěle natočil, podle povedeného scénáře Zdeňka Svěráka. Pohádka měla úžasné herecké obsazení a krásné písničky Jardy Uhlíře, které zlidověly. Sešel se v něm tehdy parádní kolektiv a na to natáčení moc rád vzpomínám. Točili jsme mimo jiné i v Bulharsku a byla tam řada kuriózních situací. Třeba velbloud, který v životě neviděl moře, a musel jím procházet. 

Ve kterém typu rolí se cítíte nejlíp? V těch odlehčenějších komických nebo spíše vážnějších? 

To se dá těžko říct. Mám rád role, do kterých můžu vnést trochu svého humoru. I do těch vážnějších se snažím přidat humor. Když se spojí vážnost s trochou humoru, tak je to i pro diváka příjemné.  

Zlín Film Festival je festival pro děti. Na jaké dětské filmy či pohádky vzpomínáte rád vy?

Rozhodně mě nejvíce jako dítě ovlivnila Vzpoura hraček, kterou natočila Hermína Týrlová. To mě jako malého kluka moc bavilo. Mám také moc rád filmy a pohádky s Janem Werichem. Později grotesky, Vlasta Burian, Laurer a Hardy apod.  

Na čem aktuálně pracujete? 

Mám toho v letošním roce před sebou hodně. Točím pokračování Vinařů, od srpna pokračování seriálu Einstein, v prosinci pokračování dětského pořadu Servíruje Servác pro Českou televizi. Nezastavím se až v novém roce. Ale to je dobře, protože už dva roky se nic nedělo. Nehrálo se divadlo, netočilo se. Uvidíme, jaká bude situace teď, jestli se do divadla lidé zase vrátí. Ale snad se to zase vrátí do normálu.