Rozhovor o filmu SURFAŘKY: „Pokud v tom jde cítit písek, je třeba to vyčistit“

V přístavním městě Cox's Bazar na pobřeží Bangladéše se do vln vrhá mladá surfařka. Nechybí ji sebejistota ani elegance. „Všechny mé sny se nějak týkají surfu“, říká Shobe. Jenže tyto sny se mohou od toho, co ji a její přítelkyně v budoucnu čeká, značně lišit. Místní komunita má od dívek zcela jiná očekávání a pouze jeden místní surfový klub přijímá mezi své členy představitelky ženského pohlaví. Dospívající dívky si dříve či později musí vybrat a jejich rozhodnutí nevyhnutelně vede ke konfliktům. Kanadská dokumentaristka Elizabeth D Costa zachycuje osudy skupiny mladých surfařek v rozhodujících okamžicích jejich života. Film SURFAŘKY je příběhem dospívající generace, který jste možná nikdy předtím neviděli.

Projekce filmu v rámci 61. ročníku ZLÍN FILM FESTIVALU:

PO | 13.09 | 14:00 | GOLDEN APPLE CINEMA, SÁL 4

Podrobnosti k projekci naleznete zde.

Co znamená surfování pro Shobe a její kamarádky?

Elizabeth D Costa: Jedná se o dívky, které jsou na okraji zájmu společnosti a které se snaží prolomit tradiční ženské role, tedy starost o domácnost a rodinu. Ony mají své vlastní sny! Surfování jim dává svobodu vůbec dovolit si snít. Je to pro ně dopravní prostředek, díky kterému mohou ve své tradiční společnosti postupovat dopředu jako rovnocenné lidské bytosti. 

Je bangladéšské pobřeží rájem surfařů?

Costa: Cox's Bazar je jedním z nejrychleji rostoucích turistických destinací v Bangladéši. Ta oblast má obrovský potenciál – je tu nejdelší písečná pláž na světě. Samotné surfování je v Bangladéši novinkou. Vlny v Cox's Bazar jsou pro začátečníky ideální. Je to bezpečné útočiště pro ty, kteří si potřebují upevnit základy, postupně rozvinout své dovednosti a osvojit si všemožné triky. V Los Angeles platí někteří rodiče svým dětem hodiny surfingu již v raném věku. Zde subkultura surfování roste s rostoucím zájmem místních obyvatel.

Jak jste vůbec objevila protagonistky filmu?

Costa: Na to vzpomínám s mnoha emocemi. Byla jsem v Cox's Bazar a viděla jsem tam malé holky, které prodávaly turistům na pláži šperky nebo vajíčka natvrdo. Nebyl to veselý pohled na dívky mezi 12 nebo 13 lety, které musí takto tvrdě pracovat, aby vydělaly peníze. A pak jsem na pláži potkala ty samé dívky s prknem v ruce. Tam se probudila moje zvědavost. Zjistila jsem, že je trénuje Rashed. Spojila jsem se s ním a povídali jsme si o natočení dokumentu. Měla jsem možnost pak tyto dívky navštívit u nich doma a ony mě přivítaly s otevřenou náručí. Když jsem viděla kontrast mezi tím, jak žijí doma a jak na surfařském prkně, věděla jsem, že je tu příběh, který by měl spatřit světlo světa. Reportáže, které se dostaly k mezinárodnímu publiku, totiž postrádaly detailnější vhled do jejich každodenního života. Z mé následné diskuse s kanadskou producentkou Lalitou Krishnou pak vznikl námět na film SURFAŘKY. 

Voda a sůl možná nejsou úplně nejlepšími parťáky pro filmový štáb. Jak natáčení přežila vaše kamera?

Costa: Kdo říká, že přežila? Musela jsem se rozloučit nejen s mou úplně první kamerou v životě, ale také jedním GoPro a stativem! Obětí kvůli tomuto filmu byla řada. Voda a mořská sůl se rozhodně staly v jednu chvíli mými nepřáteli, no a pak tu byl písek. Každý den jsem po natáčení na pláži musela trávit asi tři hodiny čištěním jednotlivých částí techniky. Můj asistent kamery mě naučil, že po vyčištění techniky je dobré ji vyzkoušet olíznutím jazyka - pokud ucítíte písek, je třeba to celé vyčistit ještě jednou. Během jednoho období dešťů se sůl dostala do hlavní kamery a zcela zničila základní desku. Pak se jeden GoPro ztratil nadobro ve vodě při surfovacích záběrech Ayeshi. Cítila se provinile, ale vysvětlila jsem jí, že to není její chyba. No, a ve stativu byl písek, který nešel odstranit a zničil veškerou stabilizaci. V prvních dvou fázích výroby filmu jsem pracovala s hlavním kameramanem a zvukařem, ale nějak jsme všichni vycítili, že otevřenost a syrovost okamžiku byla vždycky jejich přítomností nějak narušena, a tak jsem se rozhodla vzít kameru do svých rukou. Až tehdy jsem uviděla tu krásu. Domy dívek neměly stálý zdroj elektřiny, a už vůbec ne dostatek prostoru, a tak štáb o jednom člověku byl vlastně ideálním řešením k natočení záběrů, pro které jsou důvěra a intimita klíčovými faktory. 

Dívky působí ve filmu opravdu velmi přesvědčivě. Jak se vám podařilo dosáhnout takové míry otevřenosti?

Costa: Byla to opět otázka důvěry, ale zároveň ty dívky neměly problém hodně mluvit. Shobe byla vždy Shobe – přirozená a sebevědomá, i když ji přímo zabírala kamera. Ve svých rodinách neměly žádný vzor, ke kterému by vzhlížely. Rozhodnutí sdílet se světem jejich příběh bylo čistě jejich.  Trochu jsem je navedla tím, že věděly, že ten film uvidí mnoho lidí, a tak by nebylo dobré cokoliv lakovat na růžovo. A to přesně udělaly - byly naprosto autentické. 

Jejich situace není dána jen chudobou, ale také celou strukturou společnosti a tím, jakou roli v ní mají otcové, jaký je jejich vztah k dcerám, jak na ně shlíží jejich komunita atd.

Costa: Film ukazuje všechny možné vrstvy komunity, ve které dívky žijí. Jsou to ženy, které se snaží prolomit zavedené normy ve společnosti ovládané muži. Rodiče ani jejich okolí se zavedenému pořádku nevzepřou, pokud jim to nepřinese peníze. Chudoba je zde faktorem číslo jedna.

A co jejich matky? Mají vůbec možnost své dcery podporovat a být na ně (tajně) hrdé?

Costa: Mámy mají vždycky pochopení pro potřeby svých dětí, to všichni víme. V této zemi to ale mají nesnadné s projevem podpory svým dcerám navenek. Samozřejmě, že je tajně podporují, ale jejich mlčení říká mnohé. Cítí, že jejich dcerám dává surfování svobodu a nezávislost, což jsou svým způsobem příležitosti, které ony nikdy neměly.

Jak těžké bylo pro vás zůstat neutrální? Dokážete si představit, že byste v určitém okamžiku aktivně zasáhla do životů svých postav?

Costa: Vůbec to nebylo jednoduché, protože jsem byla také v roli jakési jejich velké sestry. V naší filmové laboratoři produkční společnosti Chicken & Egg Pictures jsme diskutovali o tom, jakou roli vlastně režisér v určitých situacích hraje. Najít balanc opravdu nebylo snadné, ale to jsou právě ty výzvy, které zbožňuji, protože mě nutí přicházet s kreativními řešeními. Dívkám jsem se vždycky snažila nabídnout dvě možnosti a ukázala, jaký důsledek by jejich volba měla. Nakonec se však rozhodly samy. Chtěla jsem pro ně jen to dobré, ale zároveň jsem usilovala o to, abych světu ukázala jejich příběhy v plné autenticitě. 

A co publikum? Diváci, kteří budou film sledovat, budou možná cítit potřebu dívkám vyjádřit svou podporu.

Costa: Určitě bychom byli rádi za nějaký hmatatelný přesah filmu. Surfový klub je závislý na sporadickém financování z USA a takto to není udržitelné. S Lalitou jsem uzavřely partnerství s místní nevládní organizací, nadací Jaago, která je registrovanou charitativní organizací. Jejich prostřednictvím jsme vytvořily nadační program, díky němuž budou moci naše dívky v surfingu pokračovat, mohou mladší dívky učit plavat a surfovat a dále se vzdělávat. Také doufáme, že lidé navštíví stránku www.banglasurfgirls.com , kde se o programu dozvědí více a svými financemi přispějí ke zlepšení života generace mladých dívek v Cox's Bazar. 

Zdá se, že roste nová generace dívek, která je připravena "převzít otěže". Myslíte, že změna je možná?

Costa: Změna vyžaduje čas a přichází s ní frustrace, vzestupy i pády. Shobe a Ayesha jsou vzory, které mohou změnit život budoucím generacím dívek. Díky nim i další dívky uvidí svět jinou optikou a to si zasluhuje naši podporu. Film je důkazem toho, že i díky malé změně se dokážou pohnout velké ledy. 

Působí na Vás konec filmu jako vítězství, nebo jako prohra?

Costa: Pro mě je to hlavně moment „nevzdám to“. Vítězství i porážka jsou sice přítomny, ale důležité je, že se tyto dívky nevzdávají. 

Za rozhovor děkujeme našemu belgickému spolupracovníku Gertu Hermansovi.