Dan Svátek o filmu Spící město: V knize Martina Vopěnky jsem našel námět, který zajímal mé děti i mě
Děti, kterým usnou rodiče záhadným spánkem. A kdo ví, jestli se vůbec ještě probudí. Dětem nezbývá než v tom divně zpustlém dospěláckém světě bojovat o přežití s tím, co mají a umějí. Takový nelehký úkol mají hrdinové filmu Spící město, který byl natočen podle knižního bestselleru Martina Vopěnky a který dnes můžete zhlédnout v rámci festivalu. Snímek vznikl pod režisérským vedením Dana Svátka, který je podepsán pod úspěšným filmem Úsměvy smutných mužů, a jedním z jeho koproducentů je i zlínská společnost IS Produkce.
Ve Vašich filmech jsme mohli doposud potkat heparinového vraha, kriminalistu nebo muže závislé na alkoholu. Teď jste se ale překvapivě zaměřil na tvorbu pro děti. Proč jste si vybral pro svůj nový film právě tento námět?
Téma Spícího města je vlastně hodně dospělé, přestože je film určený hlavně dětem. Je dospělý v tom, že během jednoho dne jsou děti v našem příběhu donuceny převzít veškerou zodpovědnost dospělých a také se tak chovat. Všichni rodiče na celém světě totiž usnou a děti se musí postarat nejen samy o sebe, ale i o své nejmenší sourozence. Prostě musí během jednoho dne dospět. Ale jinak jsem chtěl udělat film pro děti už dávno. Až teď jsem ale našel námět, který zajímal nejen mé děti, ale i mne jako dospělého.
Tématem letošního festivalu je Literatura ve filmu. A snímek Spící město vznikl podle úspěšné knižní předlohy Martina Vopěnky. Vzpomínáte si, kdy se Vám kniha poprvé dostala do ruky?
Četl jsem ji zhruba před sedmi lety svým dětem, Adamovi a Kryštofovi. Přestože je mezi nimi čtyřletý odstup, kupodivu je kniha oba bavila. A jak jsem řekl, bavila i mne. Následně jsem kontaktoval Martina, zda by souhlasil s tím, že by z jeho knižní předlohy vznikl film. A to trvalo další léta, než došlo k realizaci.
Natáčení s dětmi musí být mnohem náročnější než s dospělými. Byla to změna? Chtělo to jiný přístup?
Naprosto. Natáčení s dětmi je úplně jiná disciplína, to vám potvrdí každý, kdo tu zkušenost má. S dospělým profesionálním hercem se domluvíte, na děti musíte použít trik, lest. Musíte je dostat do situace, která připomíná tu ve filmu. Někdy to bylo, přiznám, pro hrající děti trochu děsivé.
Při natáčení jste navíc kromě režiséra zastával i roli otce. Ve filmu si zahráli i Vaši dva synové. Byl jste na place spíše táta, nebo režisér?
Byl jsem samozřejmě spíše režisér, nešlo to jinak. Ale i tak se ve mně po každé scéně projevily rodičovské pudy a řešil jsem, jestli jsou v pohodě, jestli nemají hlad, nejsou unavení a podobně. Po natáčení jsem nešel s kolegy na pivo, ale staral se o to, aby šli kluci brzo spát, byli najedení a tak. Musím ale říct, že ze mě velké břímě sejmula dětská koučka Jana Epikaridis, která se všem dětem, a hlavně čtyřem hlavním dětským hrdinům skvěla věnovala. Připravovala je na jednotlivé scény, motivovala je, hrála s nimi hry, aby se nenudili a podobně. Bez ní bychom to nezvládli.
Jak vznik Vašeho filmu ovlivnila pandemická situace?
V dobrém i špatném. Kvůli lockdownu vznikly záběry, které korespondují s naším příběhem a které by jen obtížně vznikly, pokud vůbec. Prázdné ulice. Města bez lidí a aut, pozastavený chod běžného života. A pokud někdo prošel vzadu s rouškou, hodilo se to do našeho příběhu, kde jedna z teorií, proč rodiče usnuli, je virový původ. A pak samozřejmě ta horší stránka, kdy jsme přišli o několik finančních partnerů a investorů a natáčeli v období mezi jarní a podzimní vlnou. Takže spousta omezení. Na druhou stranu jsme vděční, že k tomu uvolnění v červnu a červenci došlo a že jsme mohli natočit vše, co jsme potřebovali.
Myslíte si, že byste jako dítě ve světě, kde usnou rodiče, přežil?
My jsme si s bráchou a bratranci odmala hráli na Indiány a zálesáky, kteří se uměli o sebe postarat. Byli jsme posedlí knihou Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona, takže jsme si dokázali vyrobit luk, chytnout rybu, rozdělat oheň třením dřev, přespat pod širákem… Takže ano, myslím, že bych dokázal přežít. A snažím se to naučit i své děti, přestože věřím, že to nikdy nebudou potřebovat.
Spící město už běží v kinech. Vy už ale jistě pracujete na nějakém novém filmovém projektu. Prozradíte více?
Pracuji současně na třech projektech. Prvním z nich je film podle Josefa Formánka, autora Úsměvů smutných mužů, s názvem Dvě slova jako klíč. Je to projekt, který je náročný v tom, že se odehrává na různých místech ve světe, takže na to teď není úplně vhodná doba. Nicméně začínáme už koncem října natáčením ve Zlíně, kde se odehrává jedna dějová linka a kde máme koproducenty v podobě města a společností IS Produkce a Filmový uzel. Dalším projektem je Zápisník alkoholičky, který navazuje na Úsměvy, avšak tentokrát se na problematiku alkoholismu podíváme pohledem žen. A pak mne velmi oslovil scénář Pavly Hrdličkové Doktorka z domu Trubačů, příběh z první republiky o lékařce, která založila v Bagdádu první československou nemocnici v Orientu.
Ještě se vrátíme k tématu festivalu – Literatura ve filmu. Kterou svoji oblíbenou knížku byste rád viděl zfilmovanou?
Už léta sním o zfilmování románu Josefa Formánka Mluviti pravdu. A pak věřím, že se nám podaří natočit i pokračování Spícího města, tedy Spící spravedlnost a Spící tajemství. Všechno je ale ve hvězdách.