Martin Šinkovský o české komiksové scéně

Když se řekne komiksoví hrdinové, většina z nás si vybaví skupinu neohrožených superhrdinů z dílen amerických gigantů Marvel a DC Comics. Tento omezený pohled se včera v Parku Komenského snažila napravit jedinečná beseda o české komiksové scéně, jejíž historie se datuje hluboko do začátků 20. století a jež oplývá originální formou a různorodým obsahem.

Českou komiksovou scénou návštěvníky provedli vzácní hosté. Český publicista, autor komiksů Tomáš Prokůpek, který se mimo jiné podílel na vzniku knihy Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství. Nechyběla ani legenda komiksu pro děti a autor nesmrtelného Čtyřlístku Jaroslav Němeček. O své bohaté komiksové tvorbě povyprávěla také tvůrčí dvojice Martin Šinkovský a Ticho762, kteří se prostřednictvím komiksu Trikolóra rozhodli přiblížit období sametové revoluce současným dětem. Jsou také podepsaní například pod netradičním komiksem vydaným ke stému výročí vzniku Československa. V čem je česká komiksová tvorba specifická a jak české historické komiksy vznikaly, nám Martin Šinkovský prozradil v krátkém rozhovoru.

Do Zlína jste přijel spolu s dalšími známými autory poodhalit zákulisí české komiksové scény. Nakolik jsou české komiksy populární? A jak si stojí ve srovnání se zahraničím?

U nás jsou populární především dva druhy komiksů. Jednak je to komiks pro děti, což reprezentuje silná tradice Rychlých šípů, Čtyřlístku nebo komiksů v ABC. Druhou relativně silnou nohou jsou edukativní komiksy. Tam už se pohybujeme na hraně smysluplnosti, protože u nás se velmi rychle vžil pocit, že komiks může plnohodnotně nahradit učebnici či literaturu faktu obecně. To je podle mne velký omyl, protože úlohou komiksu v tomto směru by mělo být vyvolání zájmu o dané téma. Když se čtenář chytí, není pak problém nabídnout mu vyčerpávající fakta. Pokud na něj komiks vychrlí spoustu jmen, dat a skutečných reálií, zadusí potenciální zájem už na počátku. Navíc to nefunguje ani po scenáristické stránce.

Srovnání se zahraničím – máme-li konkrétně na mysli anglofonní a frankofonní svět – není úplně fér. Americké, britské, francouzské, belgické, nizozemské a třeba kanadské komiksy jsou úplně na jiné úrovni. Je to dáno historicky. U nás proti komiksu bojovali komunisti, protože jim přišel podvratný a nebezpečný. V devadesátých letech to pak vyskočilo, vznikl silný kult Komety, ale rychle se vyčerpal. Český komiks se pak uzavřel do jakési intelektuální bubliny, ve které si lebedil a trochu zahníval. Naprosto chyběl a dodnes chybí kvalitní mainstream. Vina je na straně autorů, kteří se ze svých uměleckých výšin nechtěli něčím takovým zabývat, a také u nakladatelů, kterým chybí odvaha. Poslední roky se to trochu zlepšuje, ale pořád tady chybí nějaká systematičnost a třeba taky výrazná státní podpora, která je běžná v kulturně vyspělých zemích.

Kromě komiksů píšete i klasické knížky. V čem je psaní pro komiks specifické? A je to náročnější než napsat knihu?

Je to docela rozdílná disciplína, ale obě mě hrozně baví. U knížek jsem sám za sebe, nahý přede všemi (obrazně), nemám se za co nebo koho schovat. Pro mě je to určitě těžší než psaní scénářů. Ta nejistota z přijetí a toho, jestli se to někomu bude líbit, je někdy hodně sžírající. U komiksových scénářů jsem trochu v jiné pozici. Tam má hlavní slovo výtvarník, protože ten to ve výsledku nakreslí. Samozřejmě funguje intenzivní spolupráce už od prvního nápadu, ale ve finále je kreslíř, kdo v ruce drží tu tužku. To je umocněno i tím, že sám nezvládnu ani nakreslit domeček jedním tahem na čtverečkovaném papíře. Velkou výhodou dlouholeté spolupráce s TICHO762 je, že už si spoustu věcí nemusíme ani psát nebo říkat, chápeme se, jsme naladěni na stejnou vlnu: on ví, že já to napíšu, jak by si to představoval, a já vím, že to pak nakreslí, aby to bylo super. Zároveň se skvěle cepujeme v řemesle, takže když děláme s někým jiným, přenášíme to i do těch dalších věcí. Třeba s Markem Rubcem vymýšlím příběhy Jarmila do časopisu Raketa a to je skvělá zábava. Marek vymyslel geniální postavu němého opičáka žijícího na sídlišti, pro kterého je radost psát stále nová dobrodružství.

Když píšete komiks, představujete si při tom už i jednotlivé kresby? Děláte si k tomu třeba náčrtky?

Jak už jsem říkal, nenakreslím ani mrak, aby vypadal jako mrak. Jediné, co zvládnu, je naštvaná vrána z ánfasu. Takže si náčrtky nedělám. To mi ale nebrání, abych si všechno v hlavě nepředstavoval. Zjistil jsem, že při psaní funguju hodně vizuálně – a to u knížek i scénářů. Prostě si tu scénu v hlavě představím a pak ji popíšu. Je pak samozřejmě rozdíl, jestli to píšu jako knihu, nebo jako scénář, což je jen pomocný text, není to samostatné dílo.

Jak probíhá Vaše spolupráce s kreslířem TICHO762, se kterým dlouhodobě spolupracujete? Necháváte mu volnou ruku v ilustracích, nebo obrázky vznikají na základě nějaké diskuze?

S TICHO762 je skvělá spolupráce. On neumí psát, já neumím kreslit, takže se výborně doplňujeme. U komiksů to je tak, že s ním konzultuju námět a potom se na něj často obracím i v průběhu psaní scénáře. Tam jsem si vědom toho, že on je ten důležitější. Scénář píšu po stránkách. To znamená, že napíšu, co má na té stránce být – situace a dialogy, ale konkrétní rozvržení už je na něm. Když máme hotovo, tak se sejdeme nad vytištěnými náhledy a děláme redakci, kontrolujeme, škrtáme, dopisujeme a tak podobně, protože ve výsledku některé věci fungují trochu jinak, než to vypadalo ve scénáři. Ale komiksy jsou vždycky náročné a trvají dlouho, takže se učíme stále nové a nové věci a postupy kus od kusu. Nicméně základní principy už máme zažité a zřejmě jsou funkční.

U knížek je to pak jinak. Tam jsem sám a TICHO762 je postaven před hotový text. Tam se pak scházíme a řešíme, co, jak a kde by mělo být. A všechny ilustrace mi TICHO762 posílá, jestli se mi líbí, protože u klasické beletrie jsem ten hlavní zase já. Opět je tu velká výhoda, že jsme dlouhodobou spoluprací sehraní. Třeba u Lampálie v ohrožení jsem dospěl k názoru, že by to mělo být ilustrované, jako kdyby Stanley Kubrick natočil western. S tímhle pokynem by mě cizí ilustrátor poslal na vyšetření k psychiatrovi, TICHO762 ale vyšvihl lahůdkové obrázky.

V rámci českého prostředí se v poslední době zaměřujete na historii, ať už jde o aktuální Trikoloru, nebo Váš komiksový diptych o osmičkových letech 1918 a 1968. Moderní historie Vás zajímá, nebo je to dáno poptávkou?

Historie mě bavila vždycky, ale nesnášel jsem memorování dat. Možná proto dnes nejsem historik. Oba zmiňované komiksy jsou stylově propojené a vznikly v podstatě jako poptávka. Osmičkový diptych po nás chtěla Univerzita Palackého v Olomouci a my si na něm vyzkoušeli styl, který jsme naplno rozvinuli v Trikoloře. Jde o to, že v žádném z nich neukazujeme ony důležité a zlomové historické okamžiky v prvním plánu, ale vyprávíme je přes postavy, které nejsou v centru dění – jde o běžné lidi, kteří se s danou dějinnou situací musejí nějak vypořádat. Ty velké dějiny pak do příběhu dostáváme skrz dobová média – tisk, televizi, film. Přetiskujeme články, reklamy a třeba i dobové křížovky, čímž příběh vždy dostává ten správný historický rámec. Docela jsme na ten styl, který jsme vymysleli, pyšní. Přijde nám hodně funkční a neokoukaný. Ale další komiksy už asi takto dělat nebudeme, nechceme upadnout do rutiny.

V čem je tvorba pro děti specifická? Je těžké zaujmout dnešní děti, které jsou přesyceny nejen vizuálním obsahem?

Po řemeslné stránce má tvorba pro děti nějaká drobná specifika, jako jsou kratší věty, srozumitelná slova atp., ale ten základ je úplně stejný. Ze čtenáře (jedno jakého věku) nesmíte dělat hňupa a taky nefunguje, když se před ním přetvařujete. Já se tomu snažím vyhnout tak, že píšu příběhy, které mě baví číst, případně jsou ve stylu, který mě jako dítě bavil. Vyrostl jsem na Verneovkách a Steklačovkách, takže děj musí mít spád a nesmí být nouze o zvraty a překvapení.

Je celkem běžné, že na motivy oblíbených komiksů vznikají filmy. Dokázal byste si představit například Trikoloru na filmovém plátně? Napsal byste ke snímku filmový scénář?

Komiks má k filmu hodně blízko. S trochou nadsázky si myslím, že má k němu blíž než ke klasickým románům. Takže ta linie adaptací komiksů do filmů či seriálů je logická. Trikoloru bych si samozřejmě na filmovém plátně představit dokázal. Co se týče scénáře, tak bych to asi zvládl, ale u těchto věcí je vždy ku prospěchu výsledného díla, když na scénáři pracuje víc lidí. Takže spíš bych ho psal s někým, nebo nechal napsat někoho jiného. Nemám v tomto směru majetnické sklony.