Každá bolest přebolí a přátelství je nade vše, vzkazují myši z nebe. Na novém filmu tvůrci pracovali deset let

Zahajovacím snímkem 61. ročníku Zlín Film Festivalu bude loutkově animovaný film Myši patří do nebe, který bude mít zde ve Zlíně distribuční premiéru. Příběh zvířátek a jejich posmrtného života je adaptací stejnojmenné knihy Ivy Procházkové, na jejíž filmové podobě manželská dvojice režisérů a animátorů, Denisa Grimmová a Jan Bubeníček, pracovali přes deset let. O právě o tom, jak tento půvabný film o dvou úhlavních nepřátelích Myšce a Lišákovi, kteří se po nešťastné události setkají ve zvířátkovském nebi, vznikal, jsme si s touto tvůrčí i manželskou dvojicí povídali ještě před festivalem.

Proč jste se rozhodli zfilmovat zrovna tento příběh?

Navzdory tomu, jak útlá knižní předloha Ivy Procházkové je, je nabitá emocemi a tématy, ale zároveň lehkostí a elegancí vyprávění. Jako režisér animovaných filmů hledáte vždycky silný příběh, jenž vás hned při prvním čtení zaujme, ve kterém je už od prvopočátku obsažen ideálně celý vesmír. A tady je.

Kde se vzala myšlenka točit tento film? Řekněte nám něco o jeho vzniku.

S myšlenkou zfilmovat knížku Myši Patří do nebe přišla Denisa. Byla naprosto přesvědčená, že ji musíme zrealizovat. Příběh ji uchvátil především tématy v něm obsaženými, ale zároveň i obrovskou přirozeností, s jakou je předkládá dětem. Díky Denisině vytrvalosti a odhodlání producenta Vladimíra Lhotáka se pomalu začal roztáčet vír, jenž postupně nasál další lidi a názory, začal kolem sebe kumulovat spoustu energie, vedoucí k realizaci filmu. Po mnoha letech literární a výtvarné přípravy jsme na podzim roku 2018 začali s natáčením. Na čtrnácti setech jsme s osmi animátory a dalšími dvaceti členy štábu začali jeden po druhém ukusovat z 1400 záběrů. Už v průběhu natáčení jsme začali s postprodukcí více než 900 záběrů. Postprodukce pokračovala ještě skoro půl roku po dokončení natáčení.

Příběh o myši a lišce je v podstatě klasický příběh pro film. V čem je příběh vašeho filmu odlišný?

Existuje mnoho příběhů o sbližování protikladných partnerů. Naše Myši se od nich odlišují v tom, že oba hlavní hrdinové na samotném začátku filmu umřou a většina příběhu je umístěna do prostředí zvířecího nebe, kde se nikomu už nemůže prakticky nic stát, nikdo nikoho nemůže sežrat. Klasické nebezpečí (pád do hlubiny, utonutí, predátoři) zde tedy nefungují. Nástrahy v našem příběhu vycházejí „zevnitř“ - hrozí osamění, ztráta milované bytosti, smutek, zapomnění. Sbližování Šupito a Bělobřicha není jen o překonání osobní animozity a nepřátelství, vzhledem k situaci mají možnost nahlížet na konflikt myší a lišek z neobvyklého odstupu a mnohem obecněji a tedy hlouběji.

Co je poselstvím filmu?

Film je především o pokoře, lásce a naději. Snažíme se sdělit, že každá bolest přebolí a za každým dalším rohem čeká něco nového, nový přítel či dobrodružství. Chceme ukázat, že nemá smysl se vzdávat. Že svou sílu a bojovnost ale máme nasměrovat tam, kde to má smysl. Existují věci, se kterými je potřeba se smířit a přijmout je takové, jaké jsou, protože se staly a neodstanou se. Čas se totiž jako řeka sune stále kupředu směrem k věčnosti, mění přítomnost na kdysi, nelze ho vrátit. Na druhou stranu je spousta věcí, které změnit můžeme a stojí za to se o ně poprat.

Dá se o filmu říct, že zapadá do tradice české animace?

Do značné míry ano. Česká škola má silnou loutkovou tradici (Jiří Trnka a další), zároveň v osobě Karla Zemana máme předvzor co do kombinace animace a filmového triku. Snažili jsme se tuto tradici přenést do současné situace, maximálně z ní čerpat, ale zároveň ji aktualizovat za pomoci současné techniky a technologie a samozřejmě výběru námětu. Co pro českou animaci běžné není, je velké množství dialogů a forma road movie.

Jaké to je pracovat v režijní dvojici?

Projekt o rozměru Myší je značně náročný po všech stránkách včetně té organizační a režijní. Denisa jako klíčová postava projektu, která se starala i o výtvarné řešení celého filmu, od začátku hledala režijního partnera. Nakonec jsme začali pracovat spolu. V našem případě nejsme jen kolegové, ale i životní partneři. Každý jsme profesně i názorově mírně jinak zaměřený, spolupráce byla jeden velký dialog. Jsme přesvědčení, že tato neustálá potřeba diskutovat a vysvětlovat, filmu ve výsledku prospěla.