Nunzia De Stefano o filmu NEVIA „Matriarchální komunita se zákony, které vytvořili muži“
Sedmnáctiletá Nevia má hned několik důvodů k úprku. Ze života na neapolském předměstí Ponticelli, kde se cítí zodpovědná za osud své malé sestry, kterou vroucně miluje, a která se připravuje na život ve světě, kde muži určují pravidla, jejichž následky však nejsou připraveni nést. Narodit se jako žena je tu „ostuda" - takovou lekci dostala Nevia už v mladém věku. Naději skýtá až cirkus, který přijíždí do města a s ním i velký sen o svobodě, divokých zvířatech a příležitostech, které otevírají dveře. Debutující režisérka Nunzia De Stefano, která zná i ty nejmenší detaily místních obyvatel a jejich životů, je dokonalou průvodkyní po slumech jednoho chaotického města.
Váš film jste nazvala po hlavní hrdince.
Nunzia De Stefano: Je to její příběh - o zapřeném dospívání ve světě, který stojí mimo ten náš, a její snaze o společenskou a lidskou spásu. Navíc je to i příběh jednoho konkrétního mikrokosmu, tedy komunity na okraji společnosti, kterou jejich "dcera" Nevia musí opustit, aby si uchránila svou tvář.
Čím je pouto mezi sestrami tak specifické?
De Stefano: Vztah mezi Nevií a Vincenzinou je základním kamenem příběhu. Starší sestra chce tu mladší ubránit osudu, který na ni čeká. Nechce, aby vyrostla tak rychle, jako ona, a bez vzdělání. Chce, aby chodila do školy, nevyrůstala na ulici a odmítala "moudra" silnějších. Všechny své síly a možnosti investuje do toho, aby sestru ochránila a dopřála jí vzdělání. Chce pro ni dětství a dospívání, které ona sama nikdy neměla.
A co mezigenerační vztahy v Ponticelli?
De Stefano: Zde jsou to více, než kdekoli jinde, ženy, které jednotlivé generace spojují. Jsou to ony, které zůstávají s dětmi, vychovávají je a zajišťují jim střechu nad hlavou, i když jen plechovou. Otcové tu nejsou nablízku - jsou buďto ve vězení, zainteresováni do podnikání daleko od domova nebo předčasně umírají. Je to téměř matriarchální komunita, jejíž zákony ale určují muži.
Z hlediska natáčení je Ponticelli zajímavou filmovou lokací.
De Stefano: Tento poloměstský a poloprimitivní svět chatrčí jsem se snažila vykreslit prostřednictvím detailů a silných kontrastů každodenního života. Prostřednictvím výrazů ve tvářích a jazyka těch, kteří tam žijí. Místa jako jsou tato, kde narazíte na zoufalství nejrůznějšího druhu, jsou pro vyprávění jako stvořená a často odrážejí podmínky, ve kterých žili naši předci.
Taková místa dobře znáte ze svého vlastního dětství. Byly ve filmu drobné aspekty každodenního života na ulici inspirovány vašimi osobními vzpomínkami?
De Stefano: Deset let jsem mezi dětstvím a dospíváním žila v kontejnerovém domku v místě jako je Ponticelli. Během psaní scénáře jsem čerpala ze svých vzpomínek a také z reality, kterou nacházím dnes, tedy o 40 let později, přeměněnou ve své formě, ne však v její podstatě. Ta je o trvale nejistém a vratkém životě, který se odehrává neustále na hranici přežití. Zářivé barvy interiérů jsem zasadila do kontrastu se zpustošeným exteriérem, přeplácaností předměty a nehodnotnými braky, velkými plazmovými obrazovkami, sdílenými postelemi, chybějícím soukromím ... A mezi tím vším malý kousek půdy, který někdo vykopal z betonu, aby si vypěstoval rajčata a mrkev. Prostě pohled na každodenní realitu, kterou tvoří střípky vzpomínek a současnosti.
Cítí se místní lidé světem „opomíjeni“?
De Stefano: Stát na ně zcela zapomněl. V roce 1980 zničilo hrozivé zemětřesení velkou oblast kolem Neapole a tisíce osob, které přišly o střechu nad hlavou, byly v čekání na městské bydlení umístěny do kontejnerových domků. Jakmile nouzová situace opadla, sliby státu vzaly za své a o 40 let později jsou tam tyto kontejnery stále, dokonce v nich žijí i někteří z tehdy evakuovaných obyvatel a další sem ze zoufalství uprchli z různých koutů světa. Když se do takového místa narodíte, je hrozně těžké se z něj vymanit. Děti zde nechodí do školy, ilegalita v celé své šíři je zde všude a všichni mají pouze jeden cíl - chopit se nějaké šance, jak přijít k bohatství. Peníze vedou k moci a moc zase k penězům. Takhle to mají nastaveno všichni. Smysl pro komunitu je však velmi silný, stejně jako solidarita mezi lidmi a otázka osobní cti, i když je často zkreslována.
Film NEVIA je hlavně příběhem o ženách. Jak může být „ostudou“ narodit se jako žena?
De Stefano: Rádi se ujišťujeme, že se v dnešní době již ženy zcela emancipovaly. A určitě tomu tak je v sociálních vrstvách mnoha západních měst, ale ve většině slabších sociálních skupin, ať už v Itálii nebo jinde, je i v roce 2020 pouhý fakt, že se narodíte jako žena, stále silně limitujícím faktorem ve vztahu k tomu, jaké šance v životě máte. Ve světě, kde platí zákony silnějších, tak jako v Ponticelli, je jedinou šancí ženy svazek s mocným mužem. Žádná jiná alternativa neexistuje; pokud tedy nemáte tu smůlu, narodíte se jako ošklivka a celý život zůstane "na ocet", tak jako to o sobě říká teta Lucia. Jediná cesta ven je utéct.
Mají cirkusy nějaké zvláštní místo ve Vašem srdci? Je to něco, o čem jste jako dítě snila?
De Stefano: Několik let jsem v cirkuse pracovala s koňmi a zvířaty obecně, stejně jako Nevia. Cirkusová rodina mne „adoptovala“ a hodně jsem se od nich naučila. Nechtěla jsem vykreslit cirkus jako pohádkové a úžasné místo plné fantazie, ale jako realitu, za kterou stojí tvrdá práce, fyzické vyčerpání a kočovnický život. Natáčeli jsme ve skutečném cirkusu Romina Orfei, ale většinou s opravdovými herci.
Jak se herečce Virginii Apicelle pracovalo s cirkusovými zvířaty?
De Stefano: Virginia si práci se zvířaty zamilovala, opravdu se se svou postavou ztotožnila. Ale nejvíce si užila natáčení scény, při které jí Guido nanáší make-up opravdového klauna a poprvé v životě si i ona může dovolit snít.
Rozhovor pro Zlín Film Festival realizoval Gert Hermans. Děkujeme!