Maria Veijalainen o filmu FINSKÁ DIVA „Bezohledné krádeže v místních nákupních centrech“

Pro Hennu to měl být nejlepší rok jejího života - právě dostala řidičák, do maturity jí zbývá rok a pak už jí nebude v úprku z malého dusivého finského města stát nic v cestě. Na scénu však vstupuje nová spolužačka, která naruší křehkou rovnováhu mezi dívkami ve škole, ze které se stává otevřené bitevní pole plné soupeření, boje o moc a čisté žárlivosti. Hlavní hrdinka Henna je (doslova) zaslepena závistí a dočasně ztrácí zrak. Na Silvestra se pak situace vyostřuje... Režisérka Maria Veijalainen pojmenovala svůj debut podle finské hudební reality show, ale rivalita mezi dvěma nejlepšími kamarádkami jde daleko za hranice pěvecké soutěže.

Trailer k filmu můžete sledovat zde.

Váš film se odehrává v malém městečku se specifickou scenérií, kterou se Vám podařilo vyobrazit velmi autenticky.

Maria Veijalainen: Vyrostla jsem na malém městě v severním Finsku. Severská atmosféra a místní estetika jsou pro mne srdeční záležitostí. Tradice, regionalita a okolní příroda se prolíná s moderním, globálním a konzumním světem tak, že mě z toho trochu bolí u srdce. Scénograf Juha-Matti Toppinen postavil scénu velmi autenticky, jako kdyby tam vždycky byla, ačkoliv mnohé prvky byly vytvořeny pro tento film. Scény jsem spíše než ve studiu někde poblíž Helsinek utvářela přímo v daných lokacích. Předpokládala jsem, že pokud spolu všichni strávíme čas společně na daném místě, inspiraci i pro ta nejmenší rozhodnutí na sebe nenechají dlouho čekat a to se pak nevyhnutelně přenese i na plátno. Takže se všechno točilo na severu Finska.

První, co mě při sledování filmu Finská diva napadlo, bylo, že na mne působí „ryze či upřímně“. Asi je to tím, že si postavy ve filmu „na nic nehrají“.

Veijalainen: V osmnácti jsem mohla klidně být jednou z nich. A někdy jsem asi i byla. Způsob, jakým tyto dívky obhajují svou obavu, závist a odmítnutí nového "vetřelce", mi byl povědomý stejně jako dusivé pocity frustrace a neporozumění. A živě si vybavuji i vzrušující pocity blížící se dospělosti a možnosti, které skýtala. Poctivé vykreslení toho, že všichni věří, že dělají správnou věc, i když tomu tak zjevně není, bylo pro mne zásadní. Nechtěla jsem protagonistky filmu idealizovat. Chtěla jsem ukázat, jaké vnitřní zásasy prožívají, protože nikdo není dokonalý. A i v situacích, kdy se dívky opravdu hodně mýlí, se ukazuje, že na jejich přístupu je kousek pravdy, což lze samozřejmě vnímat s určitou nelibostí.

Skupina dívek, kolem kterých se vše točí, je souborem velmi různorodých individualit.

Veijalainen: Hlavní postava Henna je lapena mezi touhou dospět a zároveň touhou zůstat dítětem. Má pocit, že dokáže prohlédnout všechny ty maloměšťácké postoje svého okolí, avšak sama si je postupně všechny osvojuje. Její nová sousedka Silja je svou zářivou osobností pro Hennu výzvou, kterou sama jen těžko zvládá. Nejzřetelnější maloměšťácký postoj pak představují dvojčata, jejichž přehnané nadšení střídá morální pohoršení. Jako mladí dospělí totiž o svém charakteru často činíme dalekosáhlá rozhodnutí. Henna se na začátek své vlastní cesty dostává díky svému poctivému postoji vůči sama sobě, i když tím riskuje odmítnutí v rámci své komunity.

Jedním z témat, kterých se ve filmu dotýkáte, je tlak na úspěch, na vynikající výkony a zářivou osobnost ...

Veijalainen: Je to způsob, jakým místní komunita přistupuje k potenciálu mladých lidí. Místo toho, aby měli mladí lidé svou přirozenou hodnotu, je na ně nahlíženo jako na potenciální "nádoby slávy". Tedy pokud „naše“ dívka nebo chlapec uspějí, přinesou slávu celé komunitě. Úspěch outsidera zastíní komunitu a odhalí její průměrnost v celé své nahotě, čímž vytváří úrodnou půdu pro závist. Ve světě, kde lidé mají pouze užitnou hodnotu, se život stává hrou s nulovým součtem.

Když už mluvíme o „zářivosti“, ve filmu používáte jistý druh světla, díky němuž krása v určitých momentech z dívek opravdu vyzařuje a jiskří.

Veijalainen: Polární noc, tedy„kaamos“, je nejtemnější kolem Vánoc, ale na začátku nového roku světlo rychle začíná přibývat a ve filmu září přímo do Hennina srdce. Střídání severského světla nás provází celým příběhem. Ostré sluneční světlo pozdní zimy je nemilosrdné a odhaluje všechny lži temnoty, která Hennu pohltila. Pak ale přijde příslib jara. V plochém světle se věci zdají obyčejné a jednotvárné, ale pod jiným světlem mohou ty samé věci vypadat překrásně. Chtěla jsem ukázat krásu dívek jak ve chvílích jejich zranitelnosti, tak i ve chvílích, kdy své okolí oslňují. Mezi skutečným světem a Henninou představivostí, jíž vyplňují obrazy ze sociálních médií a popkultury, existuje ostrý kontrast.

Je nápad dočasné slepoty odkazem na to, že "nevidíme celou pravdu" nebo "na něco v životě, z čeho jednou všichni vyrosteme"?

Veijalainen: Závist je vlastně takovou vědomou slepotou. Jeden by mohl doufat, že z toho nakonec všichni vyrosteme, ale obávám se, že tomu tak vždy není. Závist je o tom, že si stavíte bariéru mezi vámi a tím druhým či okolním světem namísto toho, abyste vnímali, že krása a zranitelnost je společná nám všem. Bavilo mě pohrávat si s myšlenkou náhlé slepoty, ke které dochází, když se Henna snaží získat o Silji více informací. Pak se jí ale zrak vrátí, i když ostatní stále žijí v domnění, že Henna stále nevidí. Břímě toho, co o Silji nashromáždila, je pro ni téměř nesnesitelné.

Chvála patří i kostýmním výtvarníkům. Na první pohled se zdá, že dívky na sebe jen tak něco hodily ze svého šatníku, ale pak si uvědomíte, že jsou tu jednotlivé detaily, které mají vystihnout jak jejich malé rozdíly, tak i vzájemné podobnosti.

Veijalainen: Děkuji za povšimnutí! Kostýmy se v tomto filmu opravdu vydařily. Kostýmní návrhářka Venla Korvenmaa má neuvěřitelně precizní oko a také využila své psychologické schopnosti, aby se postavám dostala pod kůži. Právě díky kostýmům se mladé herečky dozvěděly spoustu informací o svých postavách i jinak, než ze scénáře. Zvláště pak o hlavní protagonistce Henně, která je lapena mezi svým nově tvořícím se rebelským stylem a oblečením, které jí vybírá matka. Opět jsme chtěli zachytit současnou estetiku skutečného severu, a tak jsme bezohledně "kradli" outfity mladých v místních nákupních centrech. Také mé dosti trapné fotografie z doby, kdy jsem sama byla teenager, se nám hodily.

Herečka v roli Henny (Suvi‑Tuuli Teerinkoski) je dívkou s neuvěřitelnou škálou výrazů, ale ten, kterým vyjadřuje své „odhodlání“, je jí asi nejblíž.

Veijalainen: Ona je velmi odhodlaná mladá žena. Její tvář je úžasná. Suvi-Tuuli je kovaný introvert a její výraz je odrazem jejího vnitřního života, a to i ve chvíli, kdy je na scéně sama. Vyrostla na ještě menším městě než já, a tak má ještě větší předpoklady příběh zasvěceně vyprávět.

Pod taktovkou děvčat se škola mění spíše v bitevní arénu, a tak závisti a hádkám nestojí nic v cestě. Je na to školský systém připraven?

Veijalainen: To ne. Žádný systém není připraven na to, že se dívky postaví proti sobě. Děvčata si navíc bez ohledu na systém téměř vždycky najdou způsob, jak si „poradit“. 

Vím, že ve filmu si najdou své jak dívky, tak i chlapci, ale přesto by mne zajímalo, jestli se tento film někdy promítal před výhradně dívčím publikem.

Veijalainen: To nevím, ale domnívám se, že polovina dívek by se ve filmu našla a druhé půlky by se to, jak jsou dívčí postavy ve filmu ztvárněny, dotklo. 

Rozhovor pro Zlín Film Festival realizoval Gert Hermans. Děkujeme!