Małgorzata Imielska o filmu VŠE PRO MOU MATKU „Totální restart po dopingu čerstvého vzduchu“

Jen málo slov má tak silně emocionální konotaci jako slovo "matka". Pro některé to slovo znamená všeobjímající lásku, pro jiné svatou pannu, domovinu či mateřský jazyk, ale pro Olku v polském filmu Vše pro mou matku režisérky Małgorzaty Imielské je matka absolutně vším. Představuje tu největší touhu, která ji provází celým životem, ať už v sirotčinci, v polepšovně či dokonce jejích snech. Ať už je Olka uvězněna za mřížemi nápravného zařízení či ve svém vlastním sedmnáctiletém těle, jež nenávidí a mrzačí, má na paměti jen jeden cíl. Chce svou mámu zpátky.

Trailer k filmu můžete zhlédnout zde.

Jednotlivé obrazy jsou ve Vašem filmu často rámovány mřížemi a uzavřenými prostory.

Małgorzata Imielska: Mé postavy žijí v uzavřeném prostředí, kde jim v cestě ke svobodě stojí železné mříže, dráty a nedobytná vrata, a kde panuje přísná kontrola (a také násilnosti). Chtěla jsem divákovi tu dusnou až klaustrofobickou atmosféru zprostředkovat.

Můžete nám něco říci o lokacích, kde se točilo?

Imielska: S kameramanem a scénografem jsme chtěli, aby byl film co nejvíce odrážel realitu, proto jsme točili v autentickém prostředí. Náš filmový „pasťák“ je skutečným nápravným zařízením pro mladistvé chlapce, jehož jednu neobsazenou budovu jsme využili. Dívčí pokoje jsme zcela přestavěli, ale sociální zařízení, kuchyň a jídelna zůstaly autentické, stejně jako sportovní hřiště v areálu. Dům filmové pěstounské rodiny běžně obývá jedna normální rodina. Točili jsme v oblasti Mazur, Dolním Slezsku a Západním Pomořansku, ale lokace jsme usilovně hledali dlouho a po celém Polsku, s pomocí regionálních filmových fondů - našich koproducentů.

Jak dlouho trvalo, než námět na tento film ve Vaší hlavě uzrál?

Imielska: Dvacet let se věnuji dokumentární tvorbě, která se z velké části dotýká právě tohoto tématu. Díky tomu jsem se osmělila napsat scénář. Byla jsem přesvědčena, že dokážu zasvěceně vyprávět skutečný příběh o dívkách z „pasťáku“ a zároveň, že takový příběh chytne lidi za srdce. Skutečná výzva pak pro mne spočívala v práci s mladými herečkami. S protagonistkou hlavní role Zofií Domalik, ale i ostatními dívkami, jsme zkouškám před samotným natáčením věnovali velké úsilí, které se vyplatilo a bylo znát na place a také v konečném výsledku.

Touží hlavní hrdinka Olka opravdu po mámě, nebo je ve filmu prvek "matky" použit spíše v symbolické rovině?

Imielska: Během své dlouhotrvající výzkumné práce jsme poznala mnoho dívek z "polepšoven"a zjistila jsem, že všechny mají jednu věc společnou - všechny moc toužily po vytvoření pevného pouta s vlastní matkou. Maminka je pro ně ztělesněním nikdy nekončící a bezpodmínečné lásky. Olka věří, že díky milující mamince bude mít její život smysl a je pro to připravena obětovat vše, a to i za cenu toho, že to nevyjde. Honí se za snem o sounáležitosti s někým, koho miluje, za vidinou toho, že tu někdo pro ni je.

Kde na stupnici mezi andělem a čertem je postava Olky?

Imielska: Takhle jsem o ní nikdy nepřemýšlela. Ona je silná a tvrdohlavá, a zároveň tichá a zahloubaná do sebe. Chtěla jsem, aby byla tak nějak smířená s tím, že jí lidé nerozumí, a nevzdávala i přes všechna svá trápení svůj boj za splněním svého snu. To bylo při vytváření této postavy opravdu důležité.

Olka se chová, jako by nepotřebovala podporu ostatních. Proč je pro dívky v této situaci tak těžké se navzájem podporovat?

Imielska: Nikdy nezažila pocit, že by ji někdo podržel. To je zkušenost, kterou jí život přinesl. Nikdy ji v životě nikdo moc neposlouchal. Myslím si, že vzájemná podpora mezi mladými dívkami je opravdu těžko dosažitelná věc. Jediné, co mohou dělat, je vzájemně si naslouchat a projevit pochopení, což už tak je pro ně víc než dost. Na hlubší změnu ve směřování jejich života to však nestačí.

Co jí tedy přináší naději?

Imielska: Její víra, že jakmile se vrátí maminka, její život nabere pozitivní obrat. A ve chvíli, kdy zjišťuje, že se tento sen nikdy realitou nestane, se upíná k další naději na lásku - když jí matka Manii řekne, že "by takovou dceru ráda měla". Věří, že jednoho dne ji bude někdo opravdu milovat! Sport má taktéž na ni pozitivní dopad. Ke konci filmu je zřejmé, že její trenér má pro ni čím dál větší pochopení. Odmítá spolupráci s Olkou brát jen jako přestupní stanici k lepší práci. Upřímně jí drží palce a chce, aby to vše skončilo pro ni výhrou a vidinou lepšího života.

Olka ráda běhá a to často celé hodiny. Není pro ni „běh“ spíše "útěkem"?

Imielska: Především je to pro ni způsob, jak najít matku, která také dělala atletiku. Pokud se jí podaří se ve sportu prosadit, má naději, že se o tom dozví její matka a kontaktuje ji. Kromě toho jí běh dává jakýsi řád a pomáhá jí zapomenout na hněv a bezmocnost. Takový totální restart po dopingu čerstvého vzduchu.

Točili jste scény, při nichž se běhá, nějakým specifickým způsobem?

Imielska: Přes častou únavu nebo slabost Olka v běhu nepolevuje. Běhá, dokud nepadne vyčerpáním. Divákovi je jasné, že pro Olku to není jen o běhu samotném, ale také o chvílích, kdy může zapomenout na realitu. Točili jsme se speciálními čočkami, někdy jsme také natáčeli z jedoucího auta, a velký význam měly také lokace, kde jsme natáčeli. Jako například soud s vězeňskými mřížemi nechá divákovi pocítit lapenost Olky. Úzká lesní pěšinka pak odráží dramatický rozměr jejího útěku.

Rozhovor pro Zlín Film Festival realizoval Gert Hermans. Děkujeme!