Rodrigo Ruiz Patterson o filmu LETNÍ BÍLÁ "Nedělní odpoledne mají v sobě něco melancholického"

Při bouřce neexistuje bezpečnější místo na spaní, než je ložnice vašich rodičů. To ale zdaleka neplatí pro třináctiletého samotářského teenagera Rodriga, který úpěnlivě hledá útěchu u své svobodné matky Valerie. Ona je pro něj nejlepším přítelem, ochráncem a celým jeho světem. Ten se ale Rodrigovi zhroutí ve chvíli, kdy se k nim do malého domu na předměstí Mexico City přistěhuje Valeriin nový přítel. Fernando je sympatický muž, který ale v člověku zanechává jakýsi těžko popsatelný neblahý pocit. Například trvá na přemalování barevných stěn Valeriina kostky na "teplou bílou" barvu.

Pouto mezi matkou a synem je něco, co je běžné. Existuje ale v příběhu něco, co bychom mohli nazvat „mexickým úhlem pohledu“?

Rodrigo Ruiz Patterson: Příběh je univerzální. Myslím, že takový vztah je možné vidět kdekoliv na světě. Nicméně Mexiko je známé svou velmi srdečnou a „dotekovou“ kulturou - objímáme se a dáváme si polibky při každé možné příležitosti. Je možné, že pro některé kultury, které si nechávají větší odstup, se mohou některé scény ve filmu dokonce zdát až přehnané či nerealistické. Mexický pohled na věc bych však spíše viděl v konstrukci postav a v situacích, do kterých se dostávají. V Mexico City je úplně normální trávit víkendy na pláži Acapulco, utahovat si ze slavného zpěváka Luise Miguela nebo po svátcích pálit vánoční stromky. 

V některých scénách můžeme mít z jejich vzájemného, silného pouta až nepříjemné pocity, jako například v úvodní scéně nebo při čištění zubů.

Ruiz: Nemám snahu provokovat jen tak bezdůvodně. Chtěli jsme překročit hranici dvojsmyslu. S cílem vytvořit opravdu dobrý dramatický příběh jsme uznali, že bude lepší vytvořit symbiotické, silné až fyzické pouto mezi matkou a synem na začátku, které posléze bude čelit hrozbě přetrhnutí či zničení. Pokud by všechny postavy měly zdravé vztahy, žádný příběh by nevznikl. 

Zlínský festival je filmový festival pro mládež, takže nás nejvíce zajímají reakce mladého publika. Ale už jste dostali nějaké reakce od matek?

Ruiz: Myslím, že matky a zejména ty svobodné, se s filmem mohou ztotožnit. Z reakcí, které se ke mně dostaly, se zdá, že se v postavách našly. Naše hlavní kameramanka je sama svobodná matka a tak její ujištění, že scénář je uvěřitelný, mi dal pocit jistoty. Každá matka je jiná, a tak nechci generalizovat, ale dám vám vědět, co na film říká moje vlastní matka, až jej konečně uvidí!

Film jste točili na předměstí hlavního města Mexika ...

Ruiz: Což znamenalo každý den trávit hodinu a půl v autě. Je to holt velké město s hustou dopravou. 

... a na rozdíl od scén v interiérech domu, venkovní záběry rozlehlé krajiny často navozují pocit prostornosti.

Ruiz: O takovou vyváženost jsme usilovali. Vytvořili jsme dva světy. Jeden klaustrofobní v domě, reprezentován Rodrigem, který těžko vydýchává nového nápadníka své matky. A druhý, otevřený svět skládky, kde se chlapec může poté, co se do domu nastěhuje nový matčin přítel, volně nadechnout. A je pochopitelné, že si chce svůj nový domov postavit právě tam, kde se cítí naprosto svobodný. 

Jakým způsobem se na filmu podepsalo letní období, kromě toho, že má "léto" ve svém názvu a venkovní záběry prosvětluje spalující slunce?

Ruiz: Tímto filmem jsme se snažili napodobit formát 16ti milimetrového filmu, který si vágně vybavuji z dávných dob. Naše kameramanka Maria Sarasvati Herrera i já jsme velcí filmoví romantici, ale neměli jsme na to, abychom to takto natočili, potřebné finance. Vytvořili jsme tedy koncept „nedělního odpoledne“, protože má v sobě určitou melancholii - něco starého končí a něco nového začíná.  Statisticky je nedělní odpoledne právě tím časem, kdy se stává nejvíc sebevražd. Za spalující slunce je pak třeba poděkovat obzvlášť tvrdému světlu mexického hlavního města.   

Rodrigo je často pozorovatelem s kamenným výrazem, který má zdánlivě vše pod kontrolou. Nakonec však tlak nevydrží, a vybuchne.

Ruiz: Ukázat emoce je něco, co naše společnost vnímá jako slabost nebo trapnost. Za každou cenu se vyhýbáme tomu, abychom dali volný průchod emocím, ať už na našich tvářích či v chování. Snažíme se demonstrovat to, že svůj život máme vždy pod kontrolou. Potlačované emoce však mohou nakonec vytrysknout zvláštním, nepředvídatelným a výbušným způsobem. 

Bylo právě toto oříškem, pokud jde o režii vynikajícího mladého herce Adriana Rossiho?

Ruiz: Nejobtížnější bylo režírovat scény, které vyjadřovaly škálu emocí, ať už verbální či neverbální. Adrian je velmi citlivý a inteligentní chlapec. Vtažení do situace v daný moment od něj vyžadovalo nesmírné soustředění. A k tomu jsem jej směřoval. 

Rodrigo má jako naštvaný teenager v sobě velkou míru agrese, ale přitom má stále potřebu se schoulit v náruči své matky jako malé dítě.

Ruiz: Některé děti prostě dospívají dříve. Klíč k tomu, jestli jde o vyzrálé dvanáctileté dítě nebo o zcela nezralého sedmnáctiletého teenagera, je v jejich kulturním, sociologickém a psychologickém zázemí. Konkrétně Rodrigo se nachází v bodě, kdy končí dětství a začíná puberta. Tato skutečnost dává jeho postavě trojrozměrný charakter. Poprvé v životě prožívá smíšené a komplikované pocity a neví, jak se s nimi vyrovnat.

Pokud byste mohl zaplnit kino publikem dle vašeho výběru, koho byste tam rád viděl?

Ruiz: Rozhodně teenagery. Proto se tak těšíme na promítání filmu ve Zlíně. Na reakce publika jsem velmi zvědavý. Doufám, že se ve filmu najdou. 

Rozhovor pro Zlín Film Festival realizoval Gert Hermans. Děkujeme!