Carolina Hellsgård o filmu SPÁLENÍ SLUNCEM "Ztracen v poušti, prachu a smrti"
Claire spolu se svou matkou a sestrou tráví letní dovolenou ve španělském Středomoří. Ztracená a dezorientovaná Claire zde potkává mladého senegalského prodavače na pláži Amrama. Čím více jej poznává, tím více se mu snaží pomoci. Jeho již tak bezútěšnou situaci však neúmyslně ještě více zkomplikuje.
Ačkoliv film Caroliny Hellsgård evokuje některé důležité socio-politické otázky, publikum se zřejmě zaměří především na vývoj a přerod hlavní hrdinky. Na pozadí pobřežních apartmánů, které jako podle pravítka ční nad zlatavou písčitou pláží zahalenou temnými mraky, se odehrává velmi nenápadný přerod dítěte v dívku a následně ženu. Od chvíle, kdy byl celý projekt minulý rok představen na festivalu Schlingel - „což jsou akce pro takový film velmi důležité“ - byla očekávání od německého filmu SPÁLENI SLUNCEM opravdu vysoká. Trailer k filmu můžete shlédnout zde.
Název filmu je vskutku skvělý! Zahrnuje v sobě atmosféru dovolené a zároveň riziko, že si ublížíte.
Carolina Hellsgård: V jedné scéně se Claire dobrovolně nechá spálit od slunce. Trestá tím sebe samu, ale zároveň je to pro ni o nové zkušenosti, i když bolí. Název má ještě jeden trochu zasněný význam - když jste na slunci dlouho, nevidíte věci jasně. Zážitky i lidé se stávají pomíjivými a naše jednání zdánlivě nemá žádné následky.
Měla jste k dispozici všechny prvky tradičních „dovolenkových filmů“, ale rozhodla jste se, že váš film budete vypadat úplně jinak. Jaké prvky byly určující pro vaši vizuální stránku filmu?
Hellsgård: Celý film je laděn do modra, což souvisí s melancholickým pocitem ztráty, tedy jakýmsi zármutkem. Příběh má v sobě alespoň dva hlavní prvky ztráty - tou první je ztráta dětství Claire a tou druhou ztracené životy imigrantů v Evropě. Můj hlavní kameraman Wojciech Staroń je skvěle zachytil na emocionální úrovni. Natáčeli jsme zejména uvnitř, abychom vytvořili klaustrofobní atmosféru. Hodně jsme pracovali se zrcadlovými povrchy, rodina Claire i ona sama proto vypadá, že je uvězněna za sklem a odpojena od okolního světa. Nejsou tam téměř žádné panoramatické záběry; všechno je točeno uzavřeně, z krátké vzdálenosti. Konec konců tyto tři ženy uvízly ve své existenci a zpočátku se nemohou dostat ven. Na druhé straně Amram je také v pasti. Španělsko se pro něj stalo vězením. Já i Wojciech zbožňujeme dílo Michelangela Antonioniho a jeho důraz na strohou architekturu, psychologii postav a hru stínů.
Mohu citovat z vaší zajímavé Poznámky režiséra? "Vzpomínám, když jsem jako teenager jezdila na rodinné letní dovolené; na tu podivnou směsici obavy a nudy. Spalující slunce a nepřirozeně modrý oceán, promíchanými s touhou po něčem, co by narušilo monotónnost prázdninového letoviska. Věčný boj o moc mezi mnou a mojí sestrou. “
Hellsgård: Film SPÁLENI SLUNCEM je směsicí autobiografických vzpomínek a vymyšlených prvků. Příběh je inspirován mým vztahem s mou mladší sestrou. Vždy jsme vedly boj kdo s koho a mezi námi byla spousta žárlivosti. Kamarádský vztah pravidelně střídal konflikt. Claire a Zoe jsou kombinací různých charakterových rysů mne a mojí sestry.
Co nám ještě můžete o Claire říct?
Hellsgård: S Claire jsme vytvořili postavu, která se necítila v pohodě sama se sebou, byla outsiderem ve své vlastní rodině. Společnou dovolenou by si měly užívat, ale Claire to prostě nejde. Vidí, jak si její matka i sestra užívají flirtování a zanechává to v ní zmatek. Ještě nepochopila koncept touhy, tedy být jejím objektem či toužit po někom. Navenek se zdá Claire jako naprosto normální holka, ale její niterný svět není s tím vnějším kompatibilní. Matka i sestra ji při vzájemné interakci přehlížejí, a tak se cítí osaměle a poněkud ztraceně. Nekomunikace v této rodině vede k pocitu ohrožení a téměř až děsivé atmosféře.
Film SPÁLENI SLUNCEM se potýká s otázkami povrchnosti turismu při objevování nových zemí a kultur.
Hellsgård: Natáčeli jsme v oblasti španělského Středomoří poblíž města Huelva. Lokaci jsme vybírali s cílem, aby nebyla příliš rozpoznatelná; chtěli jsme vyvolat pocit, že to může být kdekoliv - v Itálii, Francii, nebo Řecku. Ani záběry ze severní Afriky nejsou vztaženy ke konkrétnímu místu, ale pouze k poušti jako symbolickému místu, kde změna klimatu již zhoršila životní podmínky. Amramův návrat do Afriky nesymbolizuje řešení, ale spíše je symbolem konce jeho existence – je ztracen v poušti, prachu a smrti. Claire tu není jako typická spasitelka reprezentující bílou většinu, ale je součástí problému, bez ohledu na její dobré úmysly. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě byla na jedné dovolené v zemi, která trpěla chudobou a politickými nepokoji. Ale stejně jako většina turistů jsme se oddávali jídlu, lidem okolo a kultuře, namísto toho, abychom uvažovali v širších okolnostech.
Rodiče jsou v celém příběhu celkem sporadicky, to asi není náhoda, že?
Hellsgård: Velmi se mi líbí způsob, jakým Sabine Timoteo ztvárnila matčin nezainteresovaný charakter, i když se může jevit nepřijatelným. Spolu jsme vytvořily příběh matčiny minulosti, která nedávno prošla rozvodem, touží po mužské pozornosti a utvrzení, že je o ni zájem. Je přesvědčena, že si její dcery poradí i bez ní. Claire se ani od matky, ani od sestry, nedostává pozornosti, protože obě mají co dělat se svými vlastními myšlenkami. Dívám se však na osudy všech tří s optimismem; nakonec přijdou na to, co opravdu chtějí. Claire je jenom první, které se to podaří. Neohlíží se na svou rodinu a vydává se do nového světa, který je větší a složitější, než si dokáže představit.
Bylo ohromující sledovat, jak se podařilo i bez dialogů vyjádřit vzájemné vztahy mezi postavami, zejména pouto mezi Claire a Amramem. Jak jste s herci pracovali na těchto neverbálních dovednostech?
Hellsgård: Zitu Gaier (Claire) jsem docela dobře poznala ještě před natáčením během týdne společně stráveného v přírodě. Naopak s Gedionem Oduor Wekesou, který žije v Nairobi, jsme nemohli dopředu nic nazkoušet. Namísto toho jsme k němu poslali kouče. Po zhlédnutí filmu STYX jsme věděli, že jej pro tu roli chceme, i když náš Amram je Senegalec a měl by mluvit francouzsky. Jeho způsob pohybu je totiž zcela odlišný od pohybových vzorců německých teenagerů. To, že si Zita s Gedionem velmi dobře rozumí, se odráží v jejich vzájemné neverbální komunikaci.
Prostřednictvím Amramova příběhu vnímáme tragický sociopolitický jev. Prostřednictvím jednotlivce se tak snažíme vidět věci v širším kontextu?
Hellsgård: Nechci věci zobecňovat; Amram určitě nemá symbolizovat všechny Senegalce ve Španělsku. Můj výzkum v Andalusii ukázal, že pro většinu senegalských mužů, se kterými jsem hovořila, bylo lepší vydělat si na živobytí jako prodejci na pláži, než pracovat v ovocnářském průmyslu, kde by vydělali jen 20 EUR za den a žili jako zajatci v táborech na polích, což lze prakticky nazvat otroctvím. Na pláži se přinejmenším cítí svobodní, necítí se přehlíženi jednotlivci - pouze systémem. Lidé se k nim s výjimkou turistů chovají hezky. Lidi na dovolené, daleko od domova, však často opouští pocit zodpovědnosti. Mnoho z těchto prodejců na plážích je poměrně hodně mladých, ale bez možnosti studovat nemají v životě žádnou perspektivu. Zimu přežívají v Paříži, kde žijí v táborech pod mostem.
Setkáním s Claire se pro Amrama otevírá vidina splněného snu. Zatímco ona hledá rozptýlení z nudy, on musí vydělat peníze.
Hellsgård: Ač je jejich vztah do velké míry pragmatický, jsou to přece jen spřízněné duše. Amram je stejně jako Claire outsider. Od začátku se netají s tím, že potřebuje peníze. Chce 5 EUR a ona je mu dá. Potřebuje ale více, a tak mu Claire dá kreditku své matky. Ona je pořád ještě dítě, snad trochu naivní, které si neuvědomuje možné důsledky. Amramova obtížná situace je však tady a teď a nesnese odkladu, a tak na ni Claire, na rozdíl od mnoha jiných lidí, reaguje. Za to ji mám hrozně ráda.
Vybráno z tiskových podkladů producenta.