Stefan Westerwelle o filmu TANEC V SRDCI "Každý jejich vzájemný pohled byl opravdový"
Když se vám chce tančit, tak prostě tančíte! Jenže ne všechna životní dilemata mají takto jednoduchá řešení. Pro Katyu je tanec bezpochyby součástí jejího současného i budoucí života. Avšak rozhodnutí, kterým směrem se vydá – buď cestou klasického baletu, který jí opravdu jde, anebo cestou hiphopu, který ji poslední dobou zcela pohltil – může významně ovlivnit její další život. Bude studovat na newyorské baletní akademii nebo skončí v taneční skupině Sonic Tigers? Do hry ovšem vstupuje také rodinná tradice, která je v příkrém kontrastu s nevázaným a výbušným stylem hiphopu. Introvertní Marlon to umí na tanečním parketu pěkně rozjet a snad bude schopen Katyi pomoct se s těžkou situací poprat.
Německý film režiséra Stefana Westerwelleho byl představen teprve minulý rok v rámci mezinárodního festivalu Schlingel Industry Forum a nyní je k vidění na Zlín Film Festivalu. Nezapomeňte si vzít do kina taneční boty ... budou to baletní piškoty nebo kecky na streetdance? Trailer k filmu můžete sledovat zde.
TANEC V SRDCI se dosti liší od vašeho dřívějšího filmu MATTI & SAMI. Jak velkou výzvou byl tento film?
Stefan Westerwelle: Každý nový projekt je pro mě obrovskou výzvou. Jedním z důvodů, proč byla práce na filmu TANEC V SRDCI mimořádně náročná, bylo to, že jsme spolu s produkcí museli počítat s profesí, se kterou jsme předtím nikdy nepracovali, a tou je choreografie. Právě choreografové potřebovali mít čas na přípravu, a tak jsme museli mít soundtrack hotový dlouho před samotným natáčením. Ve velmi rané fázi přípravy filmu jsem tedy musel přesně vědět, co chci. Během této fáze jsem ve své hlavě dolaďoval obrazy a popisoval je hudebním skladatelům z celého světa, kteří pro nás pracovali, a pomáhal jim se strukturálně a emočně v jednotlivých scénách zorientovat.
To bylo ještě předtím, než jste si vybral představitele hlavních postav?
Westerwelle: Najít je bylo další výzvou - zejména postavu Katyi. Potřebovali jsme dívku odpovídajícího věku, které jde balet i hiphop a která má již poměrně pokročilé herecké schopnosti. Jsem velmi vděčen Philippu Budwegovi (z Lieblingsfilmu) za to, že to nevzdal a hledal tak dlouho, až jsme TU PRAVOU našli. Vzpomínám na to, když jsem poprvé uviděl instagramový profil Alexandry. Úplně jsem se rozechvěl, protože v hloubi duše jsem okamžitě věděl, že ona je tou dívkou, kterou hledáme."
Jak Alexandra Pfeifer jako Katya, tak i Yalany Marschner v roli Marlona byli v první řadě tanečníci. Ovlivnilo toto jejich nastavení nějak jejich herecký projev?
Westerwelle: Ani bych neřekl. Nejprve se na place pohybovali jako všichni začínající herci, trochu ztuhle a vystrašeně. Myslím, že oba cítili na svých bedrech velkou zodpovědnost a vysoká očekávání. S hereckým koučem Wolfgangem Wimmerem však velmi záhy získali větší sebevědomí, sami začali pátrat ve svých postavách, vytvářet si na ně vlastní náhled a nacházet se svými alter egy mnoho společného. Cesta, kterou oba museli projít, a já také, byla dlážděna zdary i nezdary, ale oni se nikdy nevzdali. Jejich odhodlání a vážnost, se kterou k natáčení přistupovali, mne nepřestává ohromovat. Už první natáčecí den byli velmi soustředění a nezdáli se být vůbec nervózní. Úplně zapomněli na sebe a na to, co je kolem. Promlouvali k sobě replikami velmi spontánně, jakoby je psali sami a každý jejich vzájemný pohled byl opravdický. Na svém monitoru jsem neviděl herecké projevy Alexandry a Yalanyho, ale příběh Katyi a Marlona, který se rodil. Tyto děti tomu daly všechno, a já jsem teď jako jejich hrdý otec.
Do jaké míry jim pomohlo, že mezi nimi byla cítit vzájemná náklonnost?
Westerwelle: Jsem naprosto přesvědčen, že tato zvláštní jiskra nebyla jen výsledkem intenzivního tréninkového procesu. Spolu s Philippem jsme byli svědky oné magické chemie, která byla cítit v posledním kole castingu, kdy každý mužský aktér musel ukázat improvizovaný tanec s jednotlivými ženskými protějšky. Už po několika sekundách bylo jasné, že mezi Yalanym a Alexandrou proběhlo něco jedinečného. Nešlo o to, jestli se vám váš taneční partner „líbí“, ale o dovolení mu „přiblížit se k vám“. Jak Alexandra, tak i Yalany se otevřeli a zcela se odevzdali. V takových situacích je však třeba udělat ještě jednu věc - a tou je práce, práce, a zase práce! Video jsme pak ukázali distributorovi a televizním editorům a doufali, že onu chemii mezi Alexandrou a Yalanym také vycítí. Tito dva se k sobě dokonale hodili. Během zkouškové fáze, kdy spolu tři měsíce sdíleli byt v Berlíně, se navzájem podrželi. Oba byli daleko od domova a ve světě filmu úplnými nováčky. Za takových okolností je příjemné vědět, že ten vedle vás, který je ve stejné situaci, vás chápe a podporuje. Jsem si jistý, že toto jejich společné prožívání dodalo jejich výkonu ještě větší jiskru.
Jak jsi stavěl scény s tanečníky ve skupinové choreografii?
Westerwelle: Naštěstí jsem to nebyl já, kdo měl na starosti choreografii! Pracoval jsem se zapálenou choreografkou Pepitou Bauhardt, která vytvořila všechny taneční scény, ve kterých šlo o jednotlivé postavy, a dále s hravým Jeffem Jimenezem, obrovským talentem na skupinové choreografie; jako třeba tu, kdy Katya poprvé vstupuje do dějiště "tanečního souboje" (Battle-Land). Každou scénu jsme rozebírali do hloubky a v tom jsme pokračovali v průběhu celého tvůrčího procesu. Skvělou věcí na režírování je to, že máte možnost pracovat s mnoha talentovanými lidmi, a tak zjistíte, že práce na filmu je zejména o týmové práci, přičemž každý jednotlivý krok celého procesu je výsledkem vzájemného porozumění a důvěry. Je to nádhera! Jakmile se dostanete do této fáze, dostaví se na plac i ta správná energie a atmosféra. Proto důvěra, kterou Alexandra má ve všech klidných scénách, je ve filmu hmatatelná, stejně jako Yalanyho čiré emoce, když zve Katyu k sobě domů. Každá taneční scéna je svědectvím toho, jak jsme si natáčení užili.
Zapojili jste do natáčení i místní taneční skupiny?
Westerwelle: Lokace jako baletní školu a Battle-Land jsme našli v Lipsku, zatímco venkovní scény se točily zejména v krásném městě Hamburku. Postavy spolužáků Katyi byli obsazeni z místních, ale co se týká streetdancových scén, tam měl náš choreograf jasnou představu o tom, koho do nich obsadit. Jsem velmi hrdý na to, že se podařilo Jeffovi přesvědčit velké berlínské skupiny jako Team Recycled a M.I.K. Family, aby ve filmu vystupovaly.
Předpokládám správně, že vy sám máte ke streetdance blízko?
Westerwell: Moje taneční schopnosti se rovnají mínus jedné! Tančit opravdu neumím. Mnohokrát jsem to zkoušel a vždycky to byl nezdar. Nevím, proč mě tanec tak přitahuje. Možná proto, že jsem byl tanečníkem v předchozím životě nebo spíše proto, že jsem se jako dítě často díval s mámou na taneční filmy. Ty na mě měly velký vliv, mají totiž své kouzlo. I když jsou jejich příběhy často podobné, vždy když se na ně dívám, najdu v nich něco nového. Vyprávějí o mladých lidech, kteří si kladou důležité otázky: 'Kam směřuji?' a 'Mohu být milován takový, jaký jsem?' Takové otázky se nám dospělým mohou zdát triviální a možná se soucitně pousmějeme nad přehnaně dramatickými pokusy teenagerů nacházet na tyto otázky odpovědi, já však věřím, že hluboko v našem vnitru si je klademe taktéž. Možná právě to činí taneční filmy zvláštními. Vracejí nás totiž do důležitého období života a díky nim si připomínáme naše vlastní sny.
Rozhovor pro Zlín Film Festival realizoval Gert Hermans. Děkujeme!