Režisér Alon Marom o filmu 17 SEKUND

„Jsem fanoušek jednoho z nejvíc poražených týmu v historii izraelského fotbalu”

Čtveřice dospívajících vynikajících sportovců žije a trénuje v národní sportovní akademii v Izraeli. V systému, který je žene na hranici jejich možností, si zároveň kladou otázku, jestli nemarní své mladé roky zbytečně. Příběh se odehrává mezi jejich vyčerpávajícími tréninky, bolestivými zraněními a sportovními vrcholy, které mají možnost zažít jen ti šťastnější z nich. Ale co když jednou spadnou na úplné dno, co jim pak zůstane? Režisér Alon Marom, host filmového festivalu, odpovídá i na tyto otázky.

Jak jste vybíral mezi atlety protagonisty (jeden tým a tři individuální sportovce) pro svůj dokument?

Při výběru protagonistů jsme uplatňovali několik základních principů jako jsou dramatický potenciál jejich příběhu, konkrétní problém, kterému musí čelit, jak jejich příběh zapadá do kontextu celého filmu, osobní charisma a potenciál jejich sportovní kariéry. Navíc jsem byl fascinován postojem dvou mladých reprezentantek juda, pravděpodobně izraelské nejúspěšnější olympijské disciplíny, které soutěží ve sportu, který se zdá být naprostým opakem toho, s čím obvykle spojujeme ženskost. Ve světě, kde vládne obrovská soutěživost, si dokáží udržet velmi hluboké a upřímné přátelství. Věřím, že každý z nich dělá sport, který svým způsobem odráží jejich osobnosti a nutí je čelit jejich nejhlubším strachům a dilematům. Není například náhoda, že Noa s její výbušnou povahou si vybrala judo, zatímco samotářská Ilia plavání.

Je taková sportovní akademie typickým izraelským fenoménem?

Sportovní akademie existují v celé Evropě i na jiných kontinentech, ale většinou se soustředí pouze na jeden sport. Navíc, mnohé z nich (jako jsou třeba basketbalové akademie ve Španělsku nebo ve státech bývalé Jugoslávie) jsou zpravovány soukromými týmy. Národní akademie s mnoha sporty není příliš běžná záležitost. Myslím, že jedna taková existuje v Nizozemsku.

Sport je často hlavně o vítězi. Do jaké míry váš film oslavuje vítězství?

Už více než 30 let fandím týmu, který je jedním z nejvíc poražených v historii izraelského fotbalu. Myslím, že mám určitou slabost pro ty, kteří prohrávají. Věřím, že pouze ti, kteří narazili na až dno, se dokážou opravdově radovat z vítězství. Proto je soutěžení Razy na evropském poháru, se vší její nejistotou, zraněními a nízkým sebevědomím, tak dojemné.

To, že jste dokázal přimět atlety, aby otevřeně mluvili o svých slabých stránkách, je možná největší úspěch. Stalo se spontánně?

Nechtěl jsem, aby monology atletů působily jako televizní rozhovor. Chtěl jsem, aby to byl spíš proud úvah, který divákovi umožní nahlédnout do jejich nitra. Proto jsem monology upravil jako voiceover, takže můžete slyšet atletův hlas, zatímco ho vidíte samotného někde v zapadlém koutě v prostorech akademie. S každým z nich jsem strávil dlouhé schůzky, kdy jsme mluvili téměř o všem, a které pomohly k tomu, aby se otevřeli a sdíleli svoje nejvniternější myšlenky. Část nahrávek z těchto sezení pak byla použita jako voiceover ve filmových scénách.

17 sekund neoslavuje fyzickou krásu atletického těla. Ukazujete své protagonisty takové, jací jsou, bez přikrašlování.

17 sekund považuji nejen za sportovní dokument, ale taky za film o dospívání. Všichni čtyři protagonisté jsou teenageři, ve věku poznávání sebe sama. To je citlivé období, v kterém jejich „boule a modřiny“ ještě víc zdůrazňuji jejich křehkost. Ukazuji je jako zpola děti, zpola dospělé, pro které jsou jejich těla nástrojem k naplnění jejich snu a zárověň i tou největší překážkou.

Ve filmu vidíme spoustu obětování, bolesti, pochybností, tvrdé práce... Ale ne už tak moc „lásky ke sportu“. Jakoby si ani nevybrali svůj sport, ale sport si vybral je.

Jde to až za hranice lásky. Myslím, že je to právě sport, co definuje jejich osobnosti. Ztělesňují se se svým sportem, a pokud ho přestanou dělat, část jejich osobností se rozpadne na kousky. Myslím, že to je důvod proč tolik ulpívají na svém snu, přestože se zdá téměř nemožné jej naplnit.

Natáčení kterého sportu se ukázalo jako nejnáročnější?

Každý z nich přinesl své vlastní výzvy. V basketbalu, jako týmovém sportu, bylo nutné zajistit souběžnost mezi detailními záběry Mohameda a širokoúhlými záběry na celé hřiště. A najít perfektní rovnováhu mezi jeho osobním příběhem a příběhem celého týmu. Při zápasech v judu široká veřejnost většinou neví, kdo právě vede a kdo získává body, když se zápasníci ocitnou na zemi. Proto jsem použil instrukce, které na Razu a Noau křičí jejich trenéři, jako takový náhradní sportovní komentář. Ale největší výzva bylo plavání. Hodně věcí se odehrává pod vodou a natáčení při závodech bylo docela problematické. Ale jako obvykle, výzvy nás nutí, abychom byli kreativní.

Díky jednomu z tvých sportovců dostává film i politický rozměr. Dá se to v zemi, ve které pracujete, považovat za nevyhnutelné?

Myslím, že v současném politické ovzduší Izraele je nemožné oddělit osobní věci od národních. Politický aspekt ve všem co člověk řekne nebo udělá. V případě Mohameda je jeho osobní problém důsledkem této situace. I když se snaží věci ignorovat, vytváří tím určitý politický postoj. To, že je nejlepším hráčem v týmu, situaci ještě víc komplikuje. Na jednu stranu ho všichni obdivují a očekávají, že se bude chovat jako leader, na druhou stranu se nemůže zbavit pocitu, že jako outsider stojí stranou. V jednom z monologů, který se mi líbí, Mohamed vypráví, jak ho jeden z bývalých spoluhráčů nazval teroristou, na což Mohamed odpověděl: „Já a terorista? Tak ať!“

A nakonec, co konkrétního vám nejvíc zaimponovalo na jednom z atletů?

To je jako kdybyste se ptali rodiče, které dítě nejvíc miluje? V každém jsem našel něco, co mě zanechalo hluboký dojem. Noa je neskutečně artikulovaný člověk, s úžasnou schopností analyzovat okolní svět. Má schopnost věci prožívat a současně o nich uvažovat. V hloubi duše chápe, že asi nebude ta nejtalentovanější judistka na světě, a že všechno čeho dosáhla, je výsledek její obrovské píle, a přesto se drží juda, jako něčeho bez čeho prostě nemůže žít.