PONOŽKY NA CESTÁCH: Chtěli jsme lidem dodat kuráž k cestování

Chtěli ochutnat vietnamskou polévku, tak si sbalili ty nejnutnější věci a s minimálním rozpočtem vyrazili za svým snem. Téměř tři měsíce putovali po Asii, pravou vietnamskou polévku ochutnali, ale nízkonákladové cestování je nadchlo natolik, že se o rok později vyrazili do Afriky. A ani tady si nezapomnělii přibalit barevné ponožky, které se staly symbolem jejich dobrodružných výprav. O jejich ponožkovém dobrodružství jsme si povídali s Dominikem Ilichmanem a Adamem Hofmanem.

Jak vůbec vznikla idea výletu a cestování v ponožkách?

Dominik: Před čtyřmi lety jsme se rozhodli, že pojedeme do Vietnamu, a protože letenky byly drahé, tak jsme našli alternativní cestu vlakem. Přiletěli jsme letadlem do Moskvy, kde jsme měli nasednout na vlak. Tu noc před odjezdem vlaku jsme strávili v levném moskevském hostelu, kde nám přes noc ukradli boty. A tam to vzniklo. Událost jsme vzali jako znamení a od toho dne jsme začali cestovat v barevných ponožkách. Takže ta myšlenka rozhodně nebyla hned na začátku cesty – teda v podstatě vznikla hned na počátku, ale nebyla předem připravená. Nejprve jsme příspěvky s ponožkami sdíleli jen pro naše kamarády, kteří naši cestu sledovali, ale postupně se o našem ponožkovém cestování dozvědělo mnohem víc lidí, než jsme si původně mysleli.

Vezli jste si barevné ponožky s sebou nebo jste si je pořídili až během cesty?

Dominik: První cestovatelské ponožky jsme si koupili v Moskvě a každý jsme měli jen jeden pár, takže jsme si je museli pořádně hlídat. Protože kdybychom je ztratili, zkazilo by to celou výpravu. Na druhou cestu do Afriky už jsme s sebou vezli vlastní kolekci barevných ponožek, které jsme si navrhli.

Proč jste se rozhodli vycestovat právě do Vietnamu?

Adam: Ten cíl byl spojený s vietnamskou kuchyní. My jsme chtěli ochutnat pravé vietnamské Phở. Ale jak jsme zmiňovali, byl tu jeden problém. Vietnam byl daleko a letenky byly drahé. Tak jsme jeli vlakem přes transsibiřskou magistrálu, přes Mongolsko, Čínu až do Vietnamu. Tam jsme vyzkoušeli polévku a jeli ještě dál přes Kambodžu do thajského Bangkoku, odkud jsme letěli zpátky.

Čekali jste, že vaše cesta přes Asii na sociálních sítích vzbudí takový ohlas?

Adam: To vůbec ne. Takhle vycestovat byl náš sen a v průběhu výletu jsme fotili a natáčeli jen tak pro rodiče a babičky. Po návratu se nás kamarádi ale i úplně cizí lidi začali ptát na tipy a doporučení, a protože se nám to nechtělo povídat pořád dokola, uspořádali jsme první přednášku. Pak druhou. Třetí… A celkově jsme jich měli přes 40 po celé republice. Dominik dokonce o naší africké cestě povídal v Českém centru v New Yorku.

Co bylo impulzem k další cestě do Afriky?

Dominik: Rozhodně touha po novém dobrodružství. Cestování a každá cesta nás obrovsky posunula, protože jsme zažívali i těžké situace, každý den jsme řešili problémy a myslím, že cestování nás jednak stmelilo jako tým, a zároveň nás naučilo spoustu nových věcí. Třeba jak více poslouchat ostatní, jak lidem více věřit nebo jak si vybudovat vztah v rámci několika minut.

Procestovali jste Asii, o rok později Afriku. Už dva roky jste ale nikam společně nevyrazili. Jakto?

Adam: Našim hlavním cílem bylo inspirovat a motivovat lidi kolem nás, aby si sbalili krosnu a vyrazili na cesty. Věnovali jsme se této myšlence naplno. Nechtěli jsme lidem pouze ukazovat, jak to v Asii nebo Africe vypadá, ale na základě našich příběhů ukázat, jak je to jednoduché a tzv. “nakopnout”, aby si napsali svůj vlastní příběh.

Po dvou letech jsme začali zjišťovat, že se náš cíl naplňuje, když nám lidi začali posílat fotky s barevnými ponožkami z cest. Další cestou bychom spíše ukázali, jak to v dané zemi vypadá, než motivovali. Taky je potřeba říct, že se změnila doba. Už je daleko víc běžnější letět na dovolenou např. do Vietnamu, než čtyři roky zpátky.

Navíc po návratech z cest to bylo vždy náročné – pořádali jsme besedy a přednášky. A do toho se sešly i školní povinnosti a práce. Cestovat jsme ale nepřestali. Minulý rok jsme společně procestovali Mexiko.

Dominik: Přes rok máme normálně školu, takže jediný čas na cestování je v létě a já jsem měl pocit, že kvůli cestování mi ujíždí vlak v jiných věcech – různé stáže a brigády apod. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se od té doby už nevydali na delší cestu.

A chystáte se někam třeba po škole?

Dominik: V hlavně máme hodně plánů, určitě bychom rádi někam vyrazili, ale všechno záleží na tom, jak se nám podaří dokončit školu a jaké pak budou podmínky.

Jak jste zmínili, jeden z vašich cílů bylo inspirovat lidi k tomu, aby začali cestovat a nebáli se vysokých nákladů. Dostaly se k vám nějaké ohlasy, že jste svými cestami opravdu někoho motivovali?

Dominik: Jedna z věcí, o které jsme se snažili, bylo dodat lidem kuráž. Proto jsme vytvořili kolekci cestovatelských ponožek, a tu jsme v rámci našich přednášek lidem nabízeli s tím, že jim ponožky pomůžou udělat první krok. A pak se stávalo, že lidé opravdu s ponožkami vyrazili a posílali nám fotky a sdíleli s námi zážitky. A to byl ten nejhezčí moment z celého projektu.

Které místo pro vás dosud představovalo nejsilnější zážitek?

Adam: Těch momentů bylo hodně, ale pokud bych měl vypíchnout jeden, pak to bylo v Jižní Etiopii, kde žijí domorodé kmeny. Tam jsme si s Dominikem půjčili motorku a jeli jsme savanou několik hodin. Docházela nám voda a potřebovali jsme pomoc. Najednou jsme uviděli dřevěnou osadu, tak jsme zastavili a před bránou nás obklíčili domorodci. Koukali jsme si z očí do očí, v tu chvíli jsme nevěděli, co se děje a co se bude dít. Nemluvili anglicky, tak jsme se jen mlčky usmívali. Ale dopadlo to dobře, vzali nás dovnitř, usadili nás v malé chýši, kde nám nabídli čaj a naše konverzace mlčky pokračovala dál. Večer kvůli nám obětovali ovci a celé setkání bylo nezapomenutelné, čisté a upřímné.

Dominik: Pro mě to byl moment, kdy jsme přespali na Velké čínské zdi. V jednom článku jsme si přečetli, že na Velkou čínskou zeď se dá jít na rekonstruovanou část, kde se platí vstupné, a odtud se dá plynule přejít na zeď na vlastní nebezpečí. Večer jsme se proto utábořili v jedné z hlídacích věží a přespali jsme tam. Zážitek ale přišel v noci, kdy se přiřítila obrovitánská bouřka, a celé nebe svítilo blesky. Byl to velmi silný zážitek.

A co nějaké opravdu nebezpečné situace?

Dominik: Těch bylo při našich cestách určitě hodně. Když se teď díváme nazpět, tak jsme asi dělali hodně hloupostí. Třeba při naší cestě Afrikou při zastávce u jednoho z tamních kmenů. Tekla tudy řeka a byli v ní krokodýli. Viděli jsme, že domorodci tam běžně přeplouvají na lodičce vydlabané z kmenu. A my jsme se také na té lodi vydali na druhý břeh. V tu chvíli jsme si neuvědomovali, co všechno by se mohlo stát například, kdybychom se vyvrátili. Teď když se zpětně dívám na video, tak si říkám, že to asi nebyl úplně ten nejlepší nápad.

Co si nikdy nezapomenete zabalit na cesty? A proč?

Adam: Před naší první cestou jsme si vyrobili cestovatelské kartičky, na kterých máme natištěné české hrady, zámky, českou krajinu, tradiční jídlo nebo české fotbalisty. A s nimi pravidelně cestujeme a několikrát nám zachránily skoro až krk, protože nebýt těch kartiček, tak bychom si nevytvořili přátele tak jak jsme potřebovali.

Dominik: Ty kartičky jsou skvělá věc. Uvolní atmosféru, lidi to zajímá, a často když uvidí české sportovce, tak je to v kapse. Máme nové kamarády a nezabralo to víc než 5 minut. A nikdy si samozřejmě nezapomeneme vzít cestovatelské ponožky.

V jaké zemi jste narazili na nejpřívětivější lidi?

Adam: Asi ve Vietnamu. Je to sice trochu národ čumilů, ale dokážou pomoci s jakýmkoliv problémem. Vietnam jsme projížděli na motorkách a ty jsme kupovali od lidí z Amsterdamu. Ti nám dali jedu radu – ve Vietnamu je možné všechno. Ze začátku jsme tomu moc nerozuměli, ale pak, když jsme měli jakýkoliv problém, tak i v té nejzapadlejší džungli nám vždy rádi pomohli. Lidé tam jsou opravdu ochotní.

Změnily vás nějak tyto dobrodružné cesty? A v jakém směru?

Dominik: Pro mě nejdůležitější věc, kterou jsem si z cest přivezl, bylo, že jsem začal důvěřovat lidem. Pochopil jsem, že z podstaty jsou lidé hodní, jen okolnosti je donutí, aby dělali špatné věci. A teď primárně důvěřuju všem. A to mi dodává pozitivní přístup do života.

Adam: Já jsem vždycky chtěl poznat svět, abych věděl, kde budu chtít žít. Ale čím víc cestuju, tak si uvědomuju, jak skvěle se tady máme, že máme funkční stát. A hrozně rád se najednou vracím domů.

Když jsme na dětském filmovém festivalu, tak nám ještě řekněte, jaká je vaše nejoblíbenější pohádka a proč?

Dominik: Já asi nemám konkrétní oblíbenou pohádku. Ale pohádky jsou pro mě obecně důležité v kontextu Vánoc. Záleží mi na tom momentu, kdy o Vánocích přijedu za rodinou, a všichni se sejdeme a sledujeme pohádky.

Adam: Já mám pohádky taky spojené s rodinou. Každou neděli jsme obědvali spolu a pak se koukali na pohádku. Snažím se být konkrétní, ale už pár let co zanikla tato tradice. Z pohádek pro nejmenší mám rád Krtečka.