Uzly a pomeranče je film, který ve vás ještě dlouho po zhlédnutí doznívá

O první lásce vonící po pomerančích, o nesmělých dotecích, o sveřepých klukovských soubojích o čest a hlavně o koních. To je příběh nového českého filmu Uzly a pomeranče, který byl natočený podle stejnojmenné knižní předlohy.

Česko-německo-slovenský koprodukční snímek měl tu čest Zlín Film Festival letos uvést v rámci soutěžního programu v české premiéře. V příběhu o nelehkém dospívání hrají Tomáš Dalecký, Emilie Neumeisterová, Stanislav Majer, Ewa Farna, Leoš Noha, Steffen Groth a další. Autorkou scénáře je spisovatelka Iva Procházková, manželka režiséra Ivana Pokorného. Manželská dvojice zpracovala její stejnojmenný román, který byl dosud vydán v pěti jazycích a oceněn literárními cenami v několika evropských zemích. Jak těžké je napsat poutavou knihu pro dospívající? A jak je Iva Procházková spokojená s filmovou podobou jejího románu? I to nám prozradila v našem festivalovém rozhovoru.

Těžko můžeme začít jiným než zvědavým dotazem na vaše hodnocení filmové podoby knížky Uzly a pomeranče. Jak se podle Vás povedlo přenést knižní příběh na filmové plátno?

Nerada provádím srovnání. Film se napájí z jiných zdrojů než literatura, působí spíš na smysly, zatímco knižní příběhy vybízí víc k přemýšlení. Film Uzly a pomeranče, ať už člověk knižní předlohu zná, nebo ne, má silnou výpovědní hodnotu a probouzí emoce nejen v dospívajících, kterým je v první řadě určen, ale i v dospělých divácích. Je to film, který ve vás ještě dlouho po shlédnutí doznívá.

Co vás jako první napadlo, když jste se dozvěděla, že by váš román mohl mít filmovou podobu?

Okamžitě se mi v hlavě rozsvítily obrazy míst, která jsem si představovala při psaní.

Jak dlouho jste pracovala na filmovém scénáři?

Napsala jsem ho během jednoho léta, tedy přibližně za dva měsíce.

Máte za sebou již několik televizních a filmových scénářů. Jak velký rozdíl je napsat scénář na základě vlastního námětu a podle cizí předlohy?

Když vycházím z vlastního námětu, mám větší odvahu někam uhnout, zkusit příběh uchopit jinak. Je to koneckonců můj příběh, tak se nebojím s ním zacházet drze.

Jak jste spokojená s obsazením jednotlivých rolí ve filmu? Psala jste některé role hercům na míru?

Casting probíhal dávno po dokončení scénáře, nikomu jsem roli na míru nestřihla. Musím říct, že jsem si při psaní za těmi postavami ani žádné konkrétní herce nepředstavovala. Myslím, že ve výsledku je to zdařilé obsazení. Pokud jde o dětské a dospívající představitele, neherce vybrané při konkurzu, troufám si říct, že lépe to ani nemohlo dopadnout. Jsou to všechno osobnosti – každá jiným způsobem, ale skvěle se k sobě hodí.

Účastnila jste si i samotného natáčení?

Loňské léto bylo extrémně horké a natáčení náročné. Pro dospělé, pro děti i pro koně. Několikrát jsem se „na place“ objevila a jen jsem obdivovala, jak herci a filmaři ty podmínky snášejí a ještě v nich tvořivě pracují. O koních nemůžu říct nic jiného, než že jsou to statečná, obdivuhodná zvířata. Klobouk dolů. Já jsem to vražedné léto trávila většinou někde ve stínu, u vody a snažila se vymýšlet nový příběh. Upřímně řečeno, moc mi to nešlo, mozek byl jako zavařený.

Je něco v románu a ve filmu zjevně rozdílného?

Zjevně ne, ale kdo četl knížku, ví, že tam překupník s koňmi byl Polák Anton. Ve filmu jsme z něj udělali Němce Uliho. A z českých sourozenců Hanky a Michala se ve filmové podobě stala Hanna a Johan saského původu. Jsou to změny dramaturgicky nedůležité, došlo k nim z důvodů česko-německé koprodukce.

Hlavním hrdinou příběhu je třináctiletý kluk Darek, který se musí vypořádat nejen se svými novými pocity, ale i s těžkostmi, které před něho osud navršil – smrt maminky, péče o sestru, vztah s otcem. Má tato postava nějakou reálnou předlohu?

Darek má vícero předloh. Jeho postava vznikla složitou alchymií, při níž jsem smíchala a přetavila osudy, situace a povahové rysy několika kluků z mého okolí (dnes už jsou to vlastně mladí muži), kteří dokázali nelehkým událostem svého života čelit. „Událostem se nevyhneš,“ říká pan Havlík, důležitá postava z Uzlů a pomerančů. „Nedají se předvídat ani kontrolovat. Jsou naráz tady. Někam nás otočí, něco nám dají, něco seberou. Změní nás.“ Vytvořením Darka jsem chtěla dát náctiletým hrdinu, který jim bude blízký a zároveň k němu můžou cítit respekt.

Velkou roli v knize i ve filmu sehrají koně. Máte k nim nějaký osobní vztah?

Nechovám je, nejezdím na nich. Mám je „jenom“ ráda.

Tvorbě pro mládež se věnujete od 80. let. Jak se za tu dobu proměnilo dospívání dětí? Řeší teenageři jiné problémy? Mají to v něčem dnes těžší?

Teenageři to měli těžké vždycky. Cesta zpět do dětství už nevede, dá se jít jen dopředu, do dospělosti. Každý si dospělost představuje jinak. Někdo z ní má obavy, někdo se jí nemůže dočkat. Každý překročí její práh jiným způsobem. Podstata zůstává stejná, doba a společnost mění pouze design.

V čem je těžké psát pro adolescenty? Jak pronikáte do jejich světa a kde berete inspiraci?

Mám dobrou emocionální paměť. Dost snadno se dovedu ve vzpomínkách vrátit do období, kdy jsem sama byla puberťačka, co jsem prožívala. Vedle toho samozřejmě sleduju dnešní dospívající. Porovnávám, hledám rozdíly, snažím se vcítit. Není to snadné, ale je v tom spousta podnětů jak pro tvorbu, tak i pro osobní rozvoj.

Prozradíte nám, jaké bylo vaše dospívání?

Klidně bych vám to prozradila, ale bylo by to povídání tisíce a jedné noci. Tolik času nemáme. Kdo zná moje knížky, tak si myslím představu udělá sám. Anebo dá dohromady alespoň pár kamínků mozaiky – složité mozaiky – kterou je dospívání každého člověka.

Když děláme rozhovor pro dětský filmový festival, prozraďte nám ještě, jaký dětský film nebo jakou pohádku jste jako dítě měla nejraději a proč?

Měla jsem ráda film Knoflíková válka. Děti v něm reagovaly na svět dospělých podobně jako my, měly podobné nápady, ale mnohem větší kuráž je uskutečnit. Byly to francouzské děti, nevyrůstaly v totalitním režimu, který by je od útlých let duševně mrzačil. Jedinou přirozenou autoritou, které se musely chtě nechtě podvolit, byly rodiče. Francouzské děti a jejich rodiče spolu v tom filmu jednali jako hráči na jednom hřišti. Snažili se hrát víceméně férově, a když se jim to vymklo, přijímali trest statečně, s nadhledem, často s humorem. To se mi líbilo. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč se mi to líbí. Dnes už to vím – byla v tom moudrost.