Dobrodruh a režisér Petr Horký: Zikmund je fajn chlap

Jeden z našich největších cestovatelů, legendární Miroslav Zikmund, nedávno oslavil sté narozeniny. A byl u toho i jeden z jeho přátel, dokumentarista, cestovatel a režisér Petr Horký, který je dlouholetým přítelem Miroslava Zikmunda.

Miroslav Zikmund Petru Horkému dokonce odtajnil archiv svých osobních deníků, které si píše neuvěřitelných 88 let. A v roce 2014 z nich vznikl pod režijní taktovkou Horkého dokumentární film Století Miroslava Zikmunda, na konci loňského roku pak vyšla stejnojmenná kniha, která se zabývá pozadím fenoménu Hanzelka a Zikmund. Sám Petr Horký je vášnivý cestovatel, podnikl desítky cest do nejrůznějších končin světa včetně expedice na severní pól nebo přechodu Grónska. Je autorem více než osmdesáti dokumentárních filmů,  pro televizi Prima Zoom připravuje cestovatelskou talk show nazvanou Hausbót Petra Horkého. Jak funguje mezigenerační přátelství s Miroslavem Zikmundem, čím Petra Horkého legendární cestovatel inspiroval, ale také na jeho vztah ke Zlínu jsme se tohoto dobrodruha zeptali ve festivalovém rozhovoru.

S Miroslavem Zikmundem se znáte už více než dvacet let. Jak vzpomínáte na své první setkání s touto legendou?

Pamatuji si první stisk jeho ruky. Hodně velkých setkání mám v paměti spojené s podáním ruky - s Heyerdahlem, s Jeho Svátostí Dalajlamou… Pevný stisk, pohled do očí, vzpřímené držení těla, úsměv, otevřenost - první setkání v lednu 1996, ve dveřích zlínské vily Na Nivách stojíme Mirek Náplava a já, Karel Pavlištík, který nás přivedl, a tím stál na začátku úplně všeho, co jsme pak v následujících více než dvou desítkách společně zažili a vytvořili. Po zazvonění sleduji, jak přichází křepkou chůzí muž, kterého jsem tehdy, přiznávám se, očekával, že bude spíš pomalu kráčející stařec. A byl (a je) to chlap plný síly a plánů. 

Jste o generace mladší než pan Zikmund. Přátelíte se 20 let, byl vám dokonce za svědka na svatbě. Jak takový blízký vztah vznikl a jak funguje? 

To je jeden z dárků, co mi život nadělil. Dopředu to nikdy člověk neví. Takhle jsme se spřátelili s Thorem Heyerdahlem a takhle jsme se spřátelili s Miroslavem Zikmundem. To nenaplánujete. Jedna věc je třeba profesní vzájemný respekt, druhá věc je pak skutečné kamarádství, přátelství. To vzniká (pokud vůbec) jaksi cestou. v této souvislosti bych rád řekl, že jsem velký zastánce a propagátor prokrastinace! Všichni jsme zmagoření posedlostí po výsledcích a nestíháme žít. Já jako workoholik o tom vím své (a mí přátelé, spolupracovníci a rodina s manželkou v čele, taky!). Přitom kdykoli jsme se s panem Zikmundem setkali u něj ve vile, kdykoli jsme na něčem spolupracovali, měli jsme oba připravený soupis, agendu toho, co budeme řešit. Ale někdy se nad sklenkou červeného vína anebo hltečkem slivovice v kamenině otevřelo téma, které nás od té práce odvedlo k debatě. Jo, začali jsme prokrastinovat - zaplaťpámbu za to! Okamžiky ba hodiny takových debat jsou stavební kameny přátelství. A ještě mám v této souvislosti jednu věc: práce na filmu Století Miroslava Zikmunda mi umožnila ptát se na věci, které bych asi jinak nechal stranou, i když by mne zajímaly. Například jak to měli s dělením práce, jak s penězi a se ženskými, jak s komunisty a jejich vstupem do Strany, jak se s tím vším co pak následovalo, vyrovnávali, přístup k rodině a cojávímcoještě. Debaty pak samozřejmě vedly k tomu, že jsme mluvili oba, že jsme z toho najednou měli společné téma. A došlo mi, jak moc nás toto posunulo blíž. Jak zásadní je pro přátelství něco, co bych nazval sdílením života. Poučen tímto natáčením se ptám přátel na možná nezdvořilé otázky, a odpovídám, anebo se sám rozpovídám o něčem, co chci, aby moji blízcí o mně věděli. To jsou pak cihly, stavební kameny přátelství. Jednu knížku jsme s Mirkem Náplavou věnovali „našim přátelům, kteří nás mají rádi i přes to všechno, co o nás vědí." Tuším, že to byla Albánie, kráska se špatnou pověstí.

Oba jste cestovatelé. v čem vás Miroslav Zikmund ale nejvíce inspiroval a motivoval?

Víte, my jsme oba úplně jiní cestovatelé, než je v módě. Ani Zikmund s Hanzelkou a ani já necestuji proto, že bych si řekl, jak hodím všechno za hlavu a vyrazím s pinglem na zádech a čistou hlavou vstříc nejistotě. Klasické cestopisy, ve smyslu popisu cesty nepíšu a ani mne nebaví je číst. Vyrážíme pracovat, natáčet, fotit, psát. Vyrážíme s plánem a cílem, vyrážíme na konkrétní místa, která víme, proč chceme navštívit, proč je do děje potřebujeme. v tvorbě příběhu, ve svědomitosti příprav, v rozhodování co je podstatné a co ne - v tom roky ani technologie nic nemění. Takže bylo a je to cenné setkání s vynikajícím profesionálem, kterému „koukáte na prsty" a učíte se. Podobně jako jsem se třeba učil polárnictví od Mirka Jakeše. 

Vy jste dokonce s Miroslavem Zikmundem společně cestovali na Srí Lanku a Maledivy. Jaké to bylo cestovat s takovou legendou? 

Cestovali jsme tam společně i s Mirkem Náplavou. Bylo to parádní. Z hlediska dovedností (učil jsem se) i z hlediska lidského (Zikmund je fakt fajn chlap). Víte, jedna věc je čas od času se potkat na rozhovor, něco jiného je vyrazit a cestovat spolu. A neměli jsme nikdy ponorku, nikdy konflikt - a že se toho na cestě vždycky semele dost, aby si lidi mohli začít vadit. Vždycky jsme společně všechno zvládli. A za to patří velký obdiv právě jemu, Miroslavu Zikmundovi, protože na takových cestách prostě ten starší, slavnější a zkušenější je ten, kdo pokládá padací most přes příkop roků a zážitků.

Stojíte za knihou a filmovým dokumentem Století Miroslava Zikmunda. Co bylo náročnější – sepsat a vydat knihu nebo natočit dokument? 

Obě to jsou činnosti, které mne naprosto naplňují, takže oboje jsem si užíval. Oboje trvalo přes tři roky, film dokonce tři a půl roku - stejně dlouho jako první expedice Hanzelky a Zikmunda. To víte, že jsem byl rád, když byl film i knížka venku, ale jsem moc rád za roky, které jsem nad nimi prožil. Těžké je najít tu chvíli, kdy tu práci opustíte. Protože takové projekty nejdou dokončit, ty jdou jenom v určitou chvíli opustit a říct si: tak za mne dost, teď už musí dál případně někdo jiný. A je to tak. Kdo napíše knihu, kdo natočí film o panu Hanzelkovi? Svědomitě jsem se vždycky držel stranou, abych toto téma nevykradl, aby ho budoucí autor měl pěkně celé k dispozici. Není to třeba někdo ze čtenářů tohoto rozhovoru? Rád mu budu pomáhat. 

Sám jste procestoval přes osmdesát zemí světa.  Došel jste na severní pól, po svých přešel Grónsko, objevil potopené lodě na Maledivách. Které místo pro vás dosud představovalo nejsilnější zážitek? 

Těch zemí už je víc jak sto! Nejvíc miluju Mongolsko, Grónsko, Srí lanku a - návraty domů. Kdybych žil jinde, stejně bych musel jezdit pořád do Česka. Miluji náš vzduch, jeho barvu, šťavnatost, vlahost. Užívám si to bohatství, že máme čtyři roční období, takže každý rok můžu znovu a znovu zažívat krásnou nostalgii podzimu, výbuch energie jara, bohatství léta a meditaci zimy. To je jako připomínka, abychom nezapomínali být zamilovaní. Každý rok! Takových míst je na světě málo.

Při natáčení vašich cestopisů jste se setkal s řadou cestovatelských legend. Kromě Miroslava Zikmunda to byl i Thor Heyerdahl, Reinhold Messner, Arthur C. Clark či Eriche von Daniken. Co jste si z těchto setkání odnesl do života? 

Cha, to je téma na knížku! (a propos i proto jsem začal točit talk show Hausbot PH pro Prima ZOOM a pro můj Youtube, abych z těch setkání mohl sdílet víc, než pár vět využitých ve filmech. To vám musím říct, na stará kolena jsem začal budovat cosi, čemu říkám youtubový kanál pro dospělé!) Vezmu to pořadě: Zikmund - pravdomluvnost, schopnost divit se a ptát se, cílevědomost.  Heyerdahl - víra ve vlastní plány, schopnost krotit ego a připustit diskusi (nad těmi plány a jejich výsledky:-) Messner - pustit vlastní smrt do života, Clarke - neházet za hlavu svoje sebebláznivější nápady, ale naopak vracet se k nim, Daniken - mít odvahu říct i to, nad čím asi jiní budou kroutit hlavou. Ještě bych tam přidal posledního člověka na Měsíci Eugena Cernana - snažit se pochopit konečnost naší planety a kapitána mise Apollo XIII - recept na úspěch zní: znovu!

Od koho jste dostal ty nejcennější cestovatelské rady?

Thor Heyerdahl, Miroslav Zikmund. Kamarádi a vedoucí z turistického oddílu, když jsem byl malý. No moment, nejcennější samozřejmě od maminky a tatínka - ty nejcennější a nejdůležitější rady jsem dostal už jako malý. Platí doma i na cestách. Co se člověk naučí do šesti let, na tom staví celý zbytek života. 

Někoho na cestování láká adrenalin a dobrodružství, někoho objevování. Proč jste propadl cestování vy? Jaký typ cestovatele se snažíte být? 

Potkávat lidi. O to mi jde celý život a je jedno, jestli jsem zrovna na cestách anebo doma. Víte, já pro spoustu lidí vůbec nesplňuji představu cestovatele. Dneska je módní být takovým tím nevázaným nezodpovědným člověkem, co se sebere a odjede kdovíkam kdoví na jak dlouho. To ale nejsem a nikdy jsem nebyl. Mám téma, teď třeba proměny lidských civilizací, a toto téma mne zavede na různá místa světa, kde vím, že je potřeba natáčet. A tak jsme byli s Miroslavem Bártou a Jiřím Melzerem mezi indiány Waorani v Amazonii anebo tady nedaleko ve Vlčnově točit Jízdu králů. Mám takové téma, které opakuji a kdoví, třeba se to jednou i prosadí - nedával bych vysokoškolský diplom nikomu, kdo nežil alespoň měsíc mimo Evropu. Klidně v USA. Když si člověk sáhne na to, jak je tvrdý chleba jinde na planetě, bude se jinak dívat na to, jak se žije v Evropě.

Myslíte si, že naše planeta má ještě nějaké své tajemství, které čeká na odhalení? 

No jasně! Přece nemůže snad ani existovat soudný člověk, který by si myslel, že už všechno víme! Když se dneska podívá člověk na diskuse v naší západní civilizaci, tak z toho zmatku jasně plyne, že toho je spíš víc k objevování, než kolik toho víme... Jsem velký obdivovatel průmyslové revoluce, jsem nadšený z toho, že tak dobře jako v současnosti, se ještě na planetě Zemi nikdy nežilo. Ale z hlediska toho, co máme k objevení, jsme na začátku. A to jak v osobním měřítku, tedy v tom, co máme objevovat každý sám za sebe, tak i v tom globálním měřítku, na co bychom mohli přijít my jako lidstvo. Jen tak pro inspiraci - vezměte kolik lidí stále ještě nepřipustilo sílu vlastního nevědomí a udržuje se v iluzi, že řídí sami sebe  svým rozumem (to k tomu osobnímu objevování) anebo veliký otazník nad tím, kam nás všechny dovede globální počítačové a sociální propojování spolu s velkolepým nárůstem umělé inteligence. Takže na Vaši otázku bych odpověděl, tak, že podle mne jsme právě teď na předělu, podobně jako když bylo vynalezeno kolo, čerpadlo anebo knihtisk. Dějí se změny a budou se ještě dít, až nám budou oči přecházet!   

Ale zpátky z cest do Zlína. Vy máte ke Zlínu blízký vztah. Kromě přítele Miroslava Zikmunda odsud pochází i vaše manželka. Které místo ve Zlíně máte osobně nejraději? 

Parky. Zabydlenou zeleň. To je jedna z věcí, kterou mám bývalému primátorovi Adámkovi velmi k dobru. Že se podařilo zalidnit veřejné prostory Zlína. A k tomu postupné zabydlování Svitu. Ono zásadní dilema - udělat ze Zlína nedotknutelné muzeum funkcionalismu a „Baťismu" anebo se pokusit skloubit to dohromady také s normálním současným životem pro obyčejné lidi - se podle mne vydává ideálním směrem, a sice s úctou a vkusem zachovávat to cenné, ale také vytvářet moderní město pro život - to je přece také odkaz k Baťovi a jeho době - on přece tehdy také budoval moderní město. Jo moment a ještě jedna věc se mi ve Zlíně líbí a tím naštvu spoustu lidí - líbí se mi odvaha, s jakou se dal prostor paní Jiřičné, aby vyprojektovala Kongresové centrum. Prostě k modernímu životu patří i odvaha podílet se na tvorbě trendů. 

Nakonec nám ještě prozraďte, jaký dětský film nebo jakou pohádku jste jako dítě měl nejraději a proč?  

Měl jsem moc rád Cestu do pravěku a Prince a večernici. Platonicky jako chlapec jsem miloval Libušku Šafránkovou a bylo krásné, když jsem se s ní pak později setkal a zjistil jsem, že to je skutečně okouzlující žena, v reálu snad ještě víc než v pohádkách. Nějak mi v hlavě uvíznul taky Kočičí princ a pochopitelně, že jsem miloval klasiku: Princeznu se zlatou hvězdou na čele, Pyšnou princeznu, Jak se budí princezny a Tři oříšky pro Popelku (jasně, víte proč:-) U pohádek jde o to, aby měly příběh, vnitřní logiku, aby  nešlo jenom o velkolepou výpravu a krásné zámecké interiéry. Pohádky jsou pozůstatky mýtů naší kultury a podobně jako všechny mýty všech kultur světa vždy ilustrují svět, jeho pravidla, fungování, logiku. Když člověk vidí pohádku, kde se postavy chovají nelogicky, kde se děj zašmodrchá a pak najednou nějaký nečekaný zásah zvenčí všechno vyřeší, tak je to prostě jenom blbina, cukrkandl oblečený do načančaného kabátku. Když dala Lucie Konášová a Jirkou Strachem dohromady prvního Anděla Páně, tak ten film nádherně zazářil zdaleka ne jen díky hercům a režii, ale i proto, že ten příběh je konkrétní, pochopitelný, jakoby skutečný, uvěřitelný. Všechny postavy se chovají nevyhnutelně tak, jak je děj staví před jejich rozhodnutí, volby a jednání. Když na konci Trojan ala Petronel udělá rozhodnutí, kdy se obětuje pro lásku dvou hlavních hrdinů, dojímá nás to proto, že je to v danou chvíli jediné řešení bezvýchodné situace, a taky proto, že sami sníme o vlastní síle a schopnosti oddat se něčemu většímu, a taky proto, že sami sníme o tom, že by nás někdo miloval tak moc, že by se pro nás takhle obětoval. Když si to člověk uvědomí, dojde mu, že ta pohádka je vlastně obrovským podobenstvím na Kristovu oběť, ale tím, jak je nám to blízké, najednou to v tak neznabožské zemi, jako je ta naše, dokáže trhat rekordy v oblibě a návštěvnosti. A to jsou zázraky, které umí pěkné pohádky. Blbinu rozeznají děti naprosto intuitivně a mnohdy lépe, než dospělí. Proto taky vzniká tolik blbých pohádek, protože jejich tvůrci si někdy myslí, že když se to zaplácá kostýmy, exteriéry a pitvořením se, že už se to může jmenovat pohádka, a že to děti nějak přijmou. Krásně to už před lety pojmenoval Jiří Trnka. Promítali mu k posouzení nějakou ne moc povedenou pohádku a on řekl, že mu to připadá poněkud hloupé. Autoři oponovali: mistře, ale to je přece pro děti. Pro malé děti. Hm, dal se slyšet velký tvůrce, já myslím, že takhle malé děti ani neexistují…