Cestovatelé putovali po stopách fotografií Hanzelky a Zikmunda - 50 let poté

Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha. Tito dva mladí muži se vydali po stopách asijské cesty Zikmunda a Hanzelky. Dnešníma očima hleděli na stejná místa, fotili je jako kdysi před šedesáti lety jejich slavní předchůdci. K tomu natáčeli, bavili se s lidmi a zjišťovali, jak moc se svět změnil. Zažili při tom velkou spoustu dobrodružství, o kterých jsme si povídali s Lukášem Sochou. O další podrobnostech ze své devítiměsíční cesty po Asii se oba mladí cestovatelé podělí s návštěvníky festivalu dnes na večerní cestovatelské besedě, na které promítnou i svůj film Cesta jako žádná ze sta.

Beseda s cestovateli:

Lukáš Socha, Tomáš Vaňourek: Zikmund100

Neděle 26. května 2019, 18.00 – 20.00, Vzdělávací komplex UTB, U18 Aula

Cestovatelská show s projekcí filmu Cesta jako žádná ze sta. Retrospektivní cesta po stopách Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda – ojedinělý projekt mladých plzeňských dobrodruhů.

Jak vlastně vznikl nápad vydat se po stopách cestovatelů Hanzelky a Zikmunda?

Cestu nebylo tak těžké vymyslet, ale bylo dost těžké ji zrealizovat. Když jezdíte po světě a máte rádi cestování, tak Hanzelku a Zikmunda znáte. Tak vlastně vznikl tento projekt. A protože jsme z Plzně, asi není překvapení, že nás to napadlo u piva v hospodě. A u piva pak probíhala i ta nejdůležitější rozhodnutí celého plánování. Tam jsem si řekli: Ano, jdeme do toho. A do 5 měsíců jsme se vydali na cestu. Ta trvala devět měsíců a cílem bylo předat v únoru 2019 panu Zikmundovi dárek k jeho stým narozeninám – ukázat mu, jak se změnil svět za 60 let, především proměnu míst, které navštívil s kolegou Hanzelkou v letech 1959 – 1964.

Jak složité bylo cestu uskutečnit? Jak dlouho jste se na cestu připravovali a co bylo při přípravách vůbec nejsložitější?

Všechno bylo velice těžké, protože vydat se ve stopách Hanzelky a Zikmunda bylo trochu bruslení na tenkém ledě. To znamená, že člověk musí hodně přemýšlet, co dělá, protože jde ve stopách dvou největších cestovatelských legend naší země. Těžké bylo dopředu vybrat fotografie, těžké bylo hrabat se v muzeu a v archivech a hledat místa, která nám utvoří osu cesty. Těžké bylo sehnat peníze i partnery. Ale naštěstí pro nás neexistovala odpověď „NE“. Když nás vyhazovali z radnice, tak jsme se vraceli vždy jinými dveřmi, dokud jsme nedostali potřebnou pozornost a mohli projekt nakopnout. A tím nejdůležitějším impulsem pro nás byl podpis pana Zikmunda pod náš projekt. Pan Zikmund dostal náš nápad popsaný na papíře, jemu se to moc líbilo a cestou nám potom i fandil. Napsal nám dokonce i vzkaz, že nám přeje mnoho úspěchů, ať se vrátíme ve zdraví zpátky domů a přivezeme povedené fotky.

Jak jste vybírali fotografie pro svou cestu?

Ono se to během cesty několikrát měnilo. My jsme nejdřív měli před sebou velké množství archivních fotografií, a také jsme s sebou vezli jako vodítko knížky z druhé cesty H+Z v digitální podobě. A nakonec jsme vycházeli pouze z těch knižních fotek, protože jsme předpokládali, že ty fotky budou lidem známé a budou si je pamatovat.

Pořizovali jste srovnávací fotografie „tehdy a dnes“. Která proměna vás nejvíce překvapila?

Řekl bych asi proměna Japonska, ale to nebylo nijak překvapující, tam se to dalo čekat. Země prodělala za těch 60 let překotný rozvoj. A docela zajímavá byla i Indonésie. V této zemi bývá často zemětřesení, která vždy zničí i tamní kláštery. Oni je pokaždé znovu postaví, ale pokaždé je postaví jinak. Takže tam to hledání původních míst bylo hodně náročné.

Bylo obecně složité místa na fotografiích najít?

Na začátku nám pomáhali velvyslanci, protože jsme o naší cestě přednášeli na každém českém velvyslanectví. Ale postupem času jsme se naučili ta místa hledat sami. Někdy jsme to našli hned, někdy nám to trvalo i tři dny. To záleželo na tom, jaký vývoj daná země prodělala. Úplně snadné to nebylo, ale pro nás to byla hra, která nás bavila. Bylo to jako nějaké puzzle nebo skládanka, která do sebe zapadala. Původně jsme těch fotek chtěli udělat sto jako dárek ke 100. narozeninám pana Zikmunda. Už v Japonsku jsme jich napočítali 107, ale nezastavili jsme se. Naopak. Rozhodli jsme se jich nakonec přivézt dvě stě.

Byli jste 262 dní na cestě, projeli jste 32 zemí. Byla to jen práce nebo jste měli čas i na „dovolenou“ a odpočinek?

Bylo to hlavně o práci. Svobodného cestování a baťůžkaření jsme si s Tomášem užili v životě dost, na cestách jsme strávili spoustu let. Tentokrát to bylo především o práci, na odpočinek prostor nebyl. Za těch 262 dnů jsme spali ve 130 hotelech, takže každý druhý den už jsme byli někde jinde. Což bylo trochu škoda, protože někdy by bylo lepší, kdybychom na daném místě mohli zůstat trochu déle, abychom se s místech trochu sžili a pochopili ho.

Už jste měli tu čest setkat se s panem Zikmundem osobně a probrat svoji cestu a třeba i společně vzpomínat?

Ano, měli jsme tu čest. A pro mě to byl asi nejzásadnější okamžik v životě. Tehdy mi asi poprvé v životě došla řeč. Byli jsme totiž pozvaní na oslavu jeho stých narozenin do Zlína a měli jsme mu možnost pogratulovat osobně a předat mu dárek z naší cesty. Dali mi do ruky mikrofon, abych k tomu něco řekl, a já jsem v tu chvíli ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Naštěstí se toho ujal můj kolega Tomáš. Setkat se s panem Zikmundem jsem si přál osm let, a najednou se to stalo a ještě při tak významné příležitosti. Na vzpomínání a rozhovor bohužel prostor nebyl. Ale pan Zikmund okamžitě poznal místo na fotografii, kterou jsme mu darovali. Tu původní si udělal 14. února 1962 na svoje narozeniny, udělal si ji s jednou takovou babičkou na Sumatře. A my jsme vlastně našli ten dům, kde ta fotka vznikla a vzhledem k tomu, že naše expedice budila po světě docela rozruch, tak se vždycky seběhli lidé z těch vesnic a najednou se v této vesnici objevila i vnučka té paní, co byla na obrázku, a díky tomu vznikla úplně stejná kompozice. Taková šťastná náhoda.

Stávalo se vám to často, že jste narazili na lidi, kteří si cestovatele Hanzelku se Zikmundem pamatovali?

Ano, docela pravidelně. Stalo se nám třeba, že na Kamčatce jsme potkali člověka, který byl na přednášce H+Z v roce 1964 a pil s nimi čaj. I taková kuriózní setkání po cestě proběhla.

Čím konkrétně vás H+Z motivovali a inspirovali?

Odhodlaností, nesmírnou láskou k cestování, kdy byli ochotní udělat cokoliv, aby se vydali do světa a poznali ho. Tím, jak reprezentovali naši zem a jací byli džentlmeni. A co mě na nich především zaujalo? Že je něco takového vůbec napadlo. Nedokážu si představit, že v roce 1947 přišli nějací 2 kluci, kterým nebylo ani třicet, vzali si tatrovku a jeli s ní do Afriky. V tomhle byli ve své době na světě opravdu jedineční. A že to dokázali. Že si šli za svým snem a že my díky nim si můžeme plnit ten náš.

Máte ještě nějaké cestovatelské sny?

Máme před stále nějaké velké plány, ale teď je důležité zpracovat tohle téma, absolvovat všechny domluvené výstavy a přednášky. Nedávno vyšla naše kniha, pustili jsme do světa film z naší cesty, takže minimálně celý rok 2019 se budeme tématu věnovat. Zájem o naši cestu je hlavně mezi staršími lidmi, kteří se ozývají, chodí na přednášky, nosí fotografie s podpisy H+Z a vzpomínají na ně. A to je hrozně zajímavé.

Jaká je vaše nejoblíbenější pohádka nebo dětský film, na kterém jste vyrůstal?

Já jsem vždycky miloval Vinnetoua a všechny májovky. Old Shatterhand je pro mě hrdina do teď. Mluvil pravdu, bojoval za dobro a lidé ho za to respektovali. Já jsem ty filmy viděl snad tisíckrát.