Kéž by tento film mohli vidět naši otcové před 40 lety

Rozhovor s režisérem filmu Rozbitá zrcadla Aviadem Givonem

Při pohledu zvenčí rodina Adlerových žije záviděníhodným životem, ale pod velkou láskou Giora ke své rodině se skrývá posedlost jeho sedmnáctiletou dcerou Ariellou. Každičký krok své dcery sleduje s přísnou vojenskou disciplínou, a praktikuje kruté metody trestu. Otec a dcera se navzájem provokují nebo vyhýbají v nekonečném cyklu „zločinu a trestu“, provinění a odpuštění. Teprve, když se Ariella vydá na temnou výpravu, objeví tajemství z otcovy minulosti, které je dovede ke vzájemné konfrontaci.

Film promítáme:

NE | 26.05 | 17:20 | GOLDEN APPLE CINEMA 2

ČT | 30.05 | 21:30 | GOLDEN APPLE CINEMA 5

Mladá herečka Shira Haasová svým strhujícím výkonem nese celý film na svých bedrech, celou dobu však nad ní visí stín extrémní otcovské postavy, zabarvující každou scénu jeho přítomností. Toho muže však nemůžeme jen tak nenávidět; i mezi diváky musí existovat určitá empatie.

Aviad Givon: Ariellin otec Giora se svou dceru zachází hodně tvrdě. Přesto s ním publikum cítí, protože je zřejmé, že ji má moc rád. Dává jí zabrat, protože o ni má strach. Z jeho úhlu pohledu by otec měl být dceři ochráncem, což je přesně to, co dělá. Jeho trauma vyplave na povrch teprve ve druhé polovině filmu, a jeho skutky a činy tak mohou být interpretovány v retrospektivě. Od tohoto okamžiku k němu mohou být diváci ještě shovívavější.

Byla postava Giora vytvořena na základě skutečných lidí?

Givon: Opravdu odkazuje na několik ofenzivních rodičů, které známe ve skutečnosti. Jeho postava ale také nese určitou podobnost s otcem Imri Matalona, spolurežiséra a spoluautora ROZBITÝCH ZRCADEL (oba do Zlína na festival přijedeme). Jeho otec se celý život potýkal s válečným traumatem, které vyplulo velmi těsně pod hladinu.

ROZBITÁ ZRCADLA jsou tím druhem filmu, který by mohl v publiku snadno vyvolat extrémní reakce.

Givon: Ano, tento podle všeho dokáže vyvolat spoustu emocí mezi rodiči, kteří jsou s Giorovými drastickými pedagogickými metodami konfrontováni. Jedna z nejdojemnějších reakcí přišla od muže, který z promítání odešel s pláčem, a řekl mi, že svého syna vychovává špatně a že jej odteď už nikdy nepotrestá.

Napětí mezi otcem a dcerou je na plátně obrovské…

Givon: Ale v zákulisí nikdy. Možná se to zdá být těžko uvěřitelné, ale atmosféra na place byla vždycky velmi mírumilovná. Všichni k sobě byli velmi citliví a herci si zůstali blízcí i poté, kdy natáčení skončilo.

Díky vlivu rodiny se Arielle zdá, že svět je na její velké sny a divoké srdce příliš malý a úzký. Jak jste to dokázali tak jasně převést na vizuální úroveň?

Givon: První scéna filmu je do určité míry klíčem k Ariellinu světu. Vidíme, že se svým způsobem mojí bavit se tolik, jako její kamarádi. Zatímco ti dál tančí, ona sama odejde někam do tmy. Na konci této scény si sundá „přestrojení“ a vrátí se k rodině. Takto příběh diváky navede přímo do Ariellina úzkého vesmíru. To je v průběhu filmu ještě více zdůrazněno různými filmovými možnostmi, které jsme použili, například omezenou paletu barev, které připomínají vojenské barvy, a hodně ježdění v autech, které fungují jako akvárium, pohybující se v prostoru a čase, zatímco Ariella uvnitř vozu stále není schopna ochutnat nádech svobody. Máme tam také hodně disharmonie v hudbě, a Ariella v mnoha detailních záběrech vypadá skoro jako mumifikovaná.

A pak je tam to světlo, které je v tomto filmu velmi zvláštní. Tak jako je ve dne jasné až sžírající sluneční světlo, v nočních scénách je žluté světlo.

Givon: Světlo při definici atmosféry filmu skutečně hrálo důležitou roli. Kromě mnoha jiných věcí může světlo – spoustě Izraelců – evokovat vojenské zkušenosti. Jsme rádi, že jste to cítili také vy jako diváci.

Představte si, že byste byl programovým ředitelem festivalu se 100% volnou rukou - žádná rozpočtová omezení a garanci vyprodaných kin… Které tituly byste na program určitě dal?

Givon: To je velice těžká volba. ASI bych sáhl po filmech, které měly na Imri Matalona a na mě jako na tvůrce jasný dopad. Byla by to KRAJINA V MLZE Theodorose Angelopoulose, UNDERGROUND Emira Kusturici a AMERICKÁ KRÁSA Sama Mendese.

Na druhou stranu, kdybyste mohl kino pro svůj film zaplnit dokonalým publikem a pozvat, kohokoli byste chtěl, aby se na ROZBITÁ ZRCADLA přišli podívat, kdo by v tom kině byl?

Givon: Na osobní úrovni bychom byli rádi, aby byl kinosál plný lidí, kteří v životě potřebují najít místo pro odpuštění. Také bychom chtěli, aby film mohli před 40 lety vidět naši otcové, předtím, než šli do války. Rozhodně chci, aby tam byli taky.