Jakub Szántó: Izrael mi přirostl k srdci

Novinář a televizní reportér Jakub Szántó pracoval od roku 2013 jako zahraniční zpravodaj České televize v oblasti Blízkého východu a strávil i se svou manželkou a dvěma syny pět let v Izraeli. Jeho vztah k Blízkého východu je však mnohem delší a hluboký. Jak se vyrovnával s válečným prostředím, jak je těžké si v těchto zemích získat přátele i na to, zda mu nechybí v Česku dobrodružný život válečného zpravodaje, jsme se zeptali v našem rozhovoru.

Beseda s cestovatelem:

Jakub Szántó: Děti války, válka dětí

Neděle 26. května 2019, 16.00 – 18.00 Vzdělávací komplex UTB, U18 Aula

Ozbrojené konflikty, revoluce a převraty mocně dopadají na život jednoho každého. Nejvíc ale mění životy těch, které život ještě nestačil zbavit nevinnosti - dětí. Jak se vyrovnávají z rozpadem pocitu bezpečí, s rozvratem života kolem nich a jak silná je naděje tváří v tváří násilí a ničení? Na frontových liniích, v obležených místech, v místech dějinných zvratů hledá už dvacet let odpovědi televizní reportér Jakub Szántó. Laureát Peroutkovy ceny, Novinářské ceny a Magnesii Litery povypráví o svých zkušenostech, o beznaději, i o světle na konci tunelu.

Jak se zrodil váš vztah k Blízkému východu? Kdy jste tam cestoval poprvé?

K Blízkému východu mám dlouholetý vztah. Poprvé jsem v této oblasti byl ve svých 18 letech, kdy jsem ještě ani nevěděl, že budu dělat novinařinu. Byla to pro mě taková exotika za humny a vždycky mě to tam táhlo. A když jsem začal dělat práci novináře, tak se to nějak přirozeně propojilo a gravitace Blízkého východu mě přitáhla.

A jaká byla vaše první myšlenka, když jste dostal nabídku práce blízkovýchodního zpravodaje?

Já jsem dlouhá léta tlačil na své šéfy v České televizi, aby vznikla funkce blízkovýchodního zpravodaje. Takže jsem rozhodně neváhal ani na minutu, když ta nabídka přišla.

Která blízkovýchodní země Vám nejvíce přirostla k srdci a naopak - kterou zemi nepotřebujete znovu navštívit?

Asi nikoho nepřekvapí, že mi k srdci nejvíce přirostl Izrael. Tam jsem strávil nejvíce času, bydleli jsme tam s rodinou, mám ho celý procestovaný. Také Palestina patří k mým oblíbeným, protože v této zemi mám několik dobrých přátel, prožil jsem tam zajímavé věci. Pak i Libanon mám hrozně rád, je to nádherná země, ale neměl jsem ho bohužel možnost procestovat tak, jak bych si přál. Svým způsobem mi přirostl k srdci i Irák, protože v této zemi žijí bezvadní lidé a jeho dějiny jsou navíc velmi dramatické.

Ale nemám zemi, kterou bych nechtěl už navštívit. Protože i v zemích, které jsou na první pohled drsné a nejsou kdovíjak vzhledné, jako například Egypt, je nesmírné množství skrytých míst a koutů, které jsou opravdu zajímavé. Podobné je to v Iráku či Jemenu. Ano, jsou situace, které bych nutně nepotřeboval zažít znovu, ale o zemi se to nedá říct. Jsem vždy připravený a otevřený poznat něco zajímavého a velmi často se to i naplní.

Objevil jste na Blízkém východě něco, co byste importoval na nás Čechy?

Určitě lehkost. Počítání v každodenním životě s takovou lehkou životní nahodilostí. Oni prostě věci berou tak, jak přicházejí. Nehroutí se z problémů, když přijdou, tak je řeší. A příliš se nestresují. To by nám Čechům rozhodně prospělo.

Jak se lidé na Blízkém východě chovají k Evropanům? Bylo těžké si získat jejich přízeň?

Na Blízkém východě je Evropa vnímána jako něco exkluzivního, fungujícího, bohatého, takže když přijedete do Orientu, jste automaticky brán jako bohatý člověk. Samozřejmě - vůči Evropě jako celku panuje vzhledem k historické zkušenosti nedůvěra. Ale když jste Evropan a navíc ze země, která nikdy neměla žádné kolonie jako třeba Anglie nebo Francie, jste jimi vnímán jako něco lepšího. Navíc Česká republika v této oblasti není nijak neznámá – tamní lidé naši zemi znají skrze fotbal. A dalším, všemi oceňovaným českým exportem jsou zbraně, které do těchto zemí po dlouhé dekády vyvážíme. Takže pokud tam Čech řekne, odkud je, tak i ti obyčejní lidé vědí. A ještě při tom drží v ruce zbraň vyrobenou v naší zbrojovce. To se stává docela často, častěji než by si člověk přál.

Je těžké si tamní lidi získat, aby s vámi hovořili a byli otevření?

Lidé na Blízkém východě jsou opravdu velmi srdeční, mám tam pár hodně dobrých přátel z různých zemí. Roli samozřejmě při komunikaci s nimi hrají kulturní rozdíly. Vyrostli jsme na různých filmech, na jiné hudbě, v jiných společenských poměrech. A samozřejmě záleží na tom, zda jste muž nebo žena. Já jako muž jsem spoustu věcí neviděl, ale když jsem cestoval s mojí ženou, v komunikaci a navazování kontaktů nastával problém. Vůči ženám zde panuje velká opatrnost. Tedy s výjimkou Izraele. Takže jako žena bych mluvil asi jinak a měl jiné zkušenosti.

Není dobrodružný život válečného zpravodaje trošku návykový? Jak zvládáte momentálně "obyčejný" život v Česku?

Mám rodinu, manželka je scénáristka, dva synové už jsou starší a mají spoustu svých zájmů, takže rodinná logistika je momentálně dost náročná. Vedle rodiny je hodně práce kolem knížky, jezdím na besedy s lidmi, nepřestal jsem točit. Navíc od té doby, co jsem se vrátil, jsem už hodně krát byl pracovně v zahraničí, takže nemám dojem, že bych se nudil. Jsem rád zpátky a nemám pocit, že by mi chybělo vzrušení.

Setkal jste se s nějakými mýty, které panují o válečných zpravodajích?

Jestli nějaké mýty jsou, tak to, že když má zpravodaj na starost konfliktní zónu, tak nezpracovává žádná jiná témata. Ale je to novinařina jako každá jiná, jen občas trochu dramatičtější. A ještě mě napadá to, že nás někdy berou jako milovníky vzrušení, kteří do těchto zemí jezdí kvůli adrenalinu. Já jsem snad nikdy nepotkal nikoho, kdo by si práci ve válečné zóně vybral kvůli adrenalinu. Naopak. Kolem vás je spousta utrpení a hroutící se systém a není to nic, z čeho by měl mít člověk radost. Nepřináší to žádné uspokojení. Jediné uspokojení je snad jen to, že na místě informujete o tom, co se děje, a doufáte, že to se světem něco udělá a něco se změní.

Sám jste zmínil, že ve válečné zóně je kolem spousta utrpení. Jak se s těmito situacemi vyrovnáváte?

Bojuji s tím vnitřně vždy až následně, ne v době, kdy reportáž dělám. Posttraumatický syndrom v této formě asi zažívá každý hasič, záchranář. A my novináři nejsme roboti, ty věci se nás dotýkají. To snad ani nejde nevnímat tu bolest a utrpení. Člověk se samozřejmě musí snažit být nestranný, ale určitě ne chladným k těmto věcem. To vnímání utrpení patří k práci novináře. Ale pak to trvá déle vše vnitřně zpracovat. Duše a mysl se s tím musí porvat.

Ocitl jste se někdy sám v nějaké nebezpečné situaci?

Tady musíte vzít v úvahu to, že dnes už se lidé nezabíjejí kyji a meči, a může vám ublížit člověk, který na vás ani nemíří. Samozřejmě jsem zažil spoustu nebezpečných situací, ale jejich nebezpečí si člověk uvědomil až zpětně. Střílelo se kolem nás, dívali jsme se přes 30 metrový vodní kanál vojáky islámského státu a ten kanál bylo to jediné, co nás chránilo. Nebo na místě, kde jsme stáli, za 5 minut vybuchl minometný granát. Ale jak jsem řekl, v tu chvíli si člověk to nebezpečí příliš nepřipouští.

Jak vaši práci vnímá manželka?

Já mám úžasnou ženu, bývalou novinářku, amazonku, která je skvělá. A je výhoda to, že jako novinářka má pochopení pro tu touhu být na místě, kde se něco děje. Tím mi to dělá o hodně jednodušší.

Vloni vám vyšla kniha Za oponou války, která má mezi čtenáři úspěch. Čím si to vysvětlujete?

Domnívám se, že je to kombinace několika věcí. Lidé jsou podle odborníků v poslední době překrmení fikcí. Zjišťují, že realita je náročnější, složitější a častokrát i zajímavější. A tou druhou věcí je, že se lidé o zpravodajství zajímají. Mnohem více, než jsem čekal. Zajímá je, co je za oponou práce, souvislosti, které se do reportáže nevejdou. Lidé také chtějí poznat, kdo jsou ti, kteří reportáže píšou a zpracovávají. Navíc téma vypjatých situací jako jsou revoluce, terorismus, konflikty a války jsou také pro určitou skupinu atraktivní. A kupodivu to nejsou jen muži. Já jsem samozřejmě z úspěchu knihy obrovsky překvapený, ani samo nakladatelství takový úspěch nečekalo a nyní se chystá třetí dotisk.

Plánujete ještě nějakou další knížku?

Plánuji, pracuji na ní. Ale jde to velmi pomalu. Bude to kniha o Palestině a Izraeli, apriori ne o samotném konfliktu, ale o normálním, běžném životě v těchto státech. Knížka by mohla vyjít příští rok.

Když jsme na dětském filmovém festivalu, tak nám ještě řekněte, jaká je vaše nejoblíbenější pohádka a proč?

Já jsem vyrůstal v Československu, takže mých oblíbených pohádek je spousta. Byli jsme tehdy pohádkovou velmocí. Když jsem studoval v Budapešti, tak jsem zjišťoval, že české pohádky znají lidé ve všech koutech Evropy. Řekové, Poláci, Němci, Rusové…všichni znali Arabelu nebo třeba Saxanu. Je mi trochu líto, že dnešní pohádky víc cílí na různé efekty než na příběh. Pohádku se špatným scénářem ani ty nejlepší triky nezachrání. A děti jsou nesmírně nároční a kritičtí diváci, navíc mají srovnání se zahraničím, kde vznikají velmi dobré věci.