Jim Loach o filmu DŮKAZ MUŽE
„Museli jsme se přinutit brzy vstávat, abychom chytili světlo“
Bobby (Blake Cooper), čtrnáctiletý městský chlapec bez sebedůvěry, zato ale s nadváhou, tráví léto u jezera, kde si jej gang místních mladíků vybere za snadnou oběť šikany. Jakou pomoc můžete v takových zoufalých situacích očekávat od rodičů nebo přátel? Žádnou. Dokud se Bobby setká s panem Kahnem (Donald Sutherland), veteránem z Wall Street a náhradním otcovským vzorem, který chlapce v těžkých časech mentoruje. Teplé sluneční paprsky tlumené stromy okolo jezera mohou být zavádějící… idylická atmosféra brutálně kontrastující se všední krutostí maloměsta.
Film promítáme v průběhu festivalu v těchto časech:
SO | 25.05 | 17:00 | GOLDEN APPLE CINEMA 6
PO | 27.05 | 17:20 | GOLDEN APPLE CINEMA 2
Název odkazuje na jeden nádherný citát z filmu. Odkud pochází?
Jim Loach: Scénář napsal David Scearce, a byl to jeho nápad. O té větě jsme mluvili, protože je docela dobře známá a různí lidé ji čas od času používají v různých kontextech. Je pravdou, že jsme koketovali i s ostatními názvy filmu, ale vždycky jsme se vrátili k DŮKAZU MUŽE, protože ten nám přišel, jako že vystihuje jádro příběhu, který jsme chtěli vyprávět.
Sluneční světlo dodává filmu zvláštní tón, díky němuž je léto fyzicky hmatatelné.
Loach: Chtěli jsme navodit představu léta velmi atmosférickým způsobem, aby to spíš připomínalo útržky paměti. Používali jsme hodně velmi slabého světla přímo do kamery, světelné záblesky a silné podsvícení. Když jsme film natáčeli, ve skutečnosti většinu času bylo celkem deštivo, takže jsme museli přinutit brzy vstávat, abychom chytili světlo!
Letos máme v soutěži hodně filmů o „outsiderech“, tedy těch, kteří trochu odlišují. Je to režisérova volba, nebo nutnost?
Loach: Mě příběhy outsiderů lákají. Myslím jako, nejsme snad všichni tak trochu outsideři? Myslím, že se všichni dokážeme ztotožnit s pocitem, že stojíme někde venku a díváme se oknem na párty, na kterou nás nepozvali. Myslím, že člověk chce zapadnout hlavně jako teenager, a to je přesně to, co chce i Bobby.
Jak jste s takovým drsným tématem měřili stupeň šikany, aby to stále ještě bylo snesitelné na pohled?
Loach: Já k tomu chci přistupovat co možná nejpravdivěji – pravdivě, co se týče těchto postav v takové situaci a v kontextu tohoto příběhu. Jenom nás napadlo: Jaká je ta nejhorší věc, kterou ti násilníci mohou Bobbymu udělat? Svléknout jej a nechat nahého a ponižovat jej by bylo něco, co by nikdy nezapomněl a co by odpouštěl jen velice těžko.
Také mě překvapil pohled Michelle, Bobbyho sestry, která uvízla někde mezi hanbou a empatií.
Loach: I ona je na křižovatce. Je ve věku, kdy teprve poznává sama sebe jako dospělou a zkoumá svou sexualitu. Je také zranitelná, protože je ještě tak mladá. Myslím, že jí na mladším bráškovi moc záleží, současně ale musí zvládat vlastní život.
Pro dospělé, kteří jsou v takových situacích nevyhnutelně outsidery, je obtížné podat pomocnou ruku nebo situaci správně posoudit. Ve stejné chvíli je pro rodiče tak bolestivé vidět své dítě trpět.
Loach: Je těžké, že? Myslím jako, že v době vyrůstání možná člověk musí některé věci zjistit sám. Je lákavé pokusit se zasáhnout a dát věci do pořádku, to ale nemusí fungovat vždycky. Bobby rozhodně musí přijít na to, co musí udělat sám. Úplně sám ale není – doktor Kahn na něj má hluboký vliv, který možná dokáže rozpoznat až mnohem později v životě.
Jak jste natáčeli tu nezapomenutelnou legrační scénu se vzkříšením toho ptáka?
Loach: Museli jsme nějak sehnat nějakého nedávno zesnulého ptáka. Zacházeli jsme s ním s velkou úctou a se ctí. Ten den, kdy jsme tu scénu točili, měli jsme asi tři nebo čtyři živé, kteří vzhledově odpovídali. Zbytek jsou triky a střih.
Další pozoruhodnou scénou bylo, jak Bobby napodobuje ty cool taneční pohyby, které vidí v televizi – což je zábavné a tragické zároveň. Jak byla při natáčení této scény na place atmosféra?
Loach: O téhle scéně jsme docela dost mluvili, ale nebyli jsme si úplně jistí, co budeme dělat. A potom jednoho dne přišel Blake Cooper s videem, které si nahrál na svém telefonu, kdy v hotelovém pokoji předváděl takový tanec. Moc jsem se tomu smál, protože byla tak legrační a sladká a roztomilá a pravdivá. A potom, když jsme tu scénu točili, to vlastně byla velká legrace. Podrobně jsme o tom s Blakem mluvili – víte, říkali jsme mu, co má dělat, kam jít a podobné věci. Ale to, díky čemu ta scéna funguje, je to, že to Blake dělal tak poctivě. Citově i fyzicky byl ochoten riskovat a odhalit se tímto způsobem. Myslím, že proto lidé na tuto scénu tolik reagují.
Donald Sutherland se pro tuto roli víceméně narodil. Uvědomil si to sám, nebo jste ho museli těžce přesvědčovat?
Loach: Poslali jsme mu scénář, protože jsme vždycky věděli, že ho chceme. A on mi potom volal, když jsem byl na dovolené ve Francii, přímo na pláž. Prostě se s tou postavou velmi silně a bezprostředně spojil. J řekl něco jako: „Počítejte se mnou “. V životě tohoto filmu to byl dobrý den. (GH)