Režisér Shawn Seet o filmu CHLAPEC A PELIKÁN

„V případě nouze použij červený kyblík“ ... v současné verzi klasické australské pohádky Chlapec a pelikán (anglický název Storm Boy), Michael – původní Storm Boy ze stejnojmenného celovečerního filmu roku 1976 – vyrostl a stal se z něj podnikatel na penzi a dědeček. Michael vzpomíná na dávno zapomenuté dětství, kdy vyrůstal na izolovaném pobřeží, a své vnučce vypráví příběh o tom, jak jako kluk zachránil a vychoval osiřelého pelikána, pana Percivala.

Storm Boyova dobrodružství jsou nyní znovu vyprávěna v překrásném filmu, který plným právem otevírá letošní Film festival Zlín. „Jsem opravdu poctěn už jen tím, že tento film bude součástí tohoto festivalu, a o to víc, že je zahajovacím filmem. Doufám, že se s tématy filmu, která jsou podle mého názoru univerzální, mohou spojit všichni a zažít krásu a divokost národního parku Coorong, jedinečného prostředí v Austrálii i na celém světě,“ vzkazuje režisér filmu Shawn Seet.

Cítil jste s tímto původním pohádkovým příběhem silné osobní pouto?

Vyrůstal jsem v Malajsii, a do Austrálie, jsem se vrátil, když mi bylo 12. Strýc mě vzdělával tím, že mě bral na australské filmy do kina, a jeden z prvních byl STORM BOY. Pořád mám z něj doma plakát, takže když jsem se doslechl o tom, že se tento film bude dělat, cítil jsem, že to tak má být. Natočil jsem jej s přihlédnutím k novému publiku. Chtěl jsem se spojit s mladými lidmi dneška a přinést jim tento krásný příběh ve formě, která pro ně bude relevantní. Ale také jsem chtěl, aby jej poznali lidé mé generace, kteří znají příběh a měli rádi klasiku z roku 1976. Doufám, že se starší diváci prostřednictvím tohoto filmu budou moci znovu spojit se svým dětství a budou schopni dívat se na ně mladýma očima, a že si potom mladí i staří budou navzájem trochu lépe rozumět.

Do procesu natáčení se zapojili domorodí lidé z Coorongregionu.

Účast Ngarrindjerijů měla zásadní význam, protože se film odehrává na jejich půdě, a představuje jejich kulturu. Pelikán je totemem Ngarrindjerijů. Film se dotýká otázek práv k půdě, které jsou dnes nesmírně důležité, protože pokud jde o naše vztahy s domorodými obyvateli, před sebou stále máme dlouhou cestu. Příběh o životě v harmonii s půdou a přírodou by bez jejich pomoci nemohl být vyprávěn přesně. Pro Ngarrindjerie bylo velmi důležité udělit nám povolení, abychom mohli natáčet na Coorongu. Myslím, že věděli, že budeme k jejich zvykům a přesvědčením ohleduplní.

Držitel Oscara Geoffrey Rush (Králova řeč, Piráti z Karibiku) se pro roli Michaela Kingleyho narodil. Byl si toho vědom, nebo jste ho museli těžce přesvědčovat?

Myslím, že to ucítil hned. Geoffrey ale nebere žádnou roli na lehkou váhu, a tak jsme strávili spoustu času společnou prací na scénáři a povídáním o tom, jak jsem jej chtěl realizovat, dokud nebyl spokojen s tím, že je to pro něj to pravé. Jako celek to zase tak těžké nebylo, protože Geoffrey je prostě inteligentní spolupracovník. Kdyby se rozhodl tu roli nevzít (a já jsem mu moc vděčný za to, že to neudělal), i tak by mi ta práce, kterou jsme udělali, dala velice cenný náhled na roli a scénář.

Práce s pelikány byla výzvou, která byla s výrobou filmu neodmyslitelně spjata.

Producenti najali velmi zkušeného zvířecího konzultanta a cvičitele ptáků, aby ptáky našel, vychoval a vycvičil. Pelikáni sice mají dlouhou životnost, ale vysokou úmrtnost v přírodě, a to částečně kvůli predátorům, jako jsou lišky. Bylo nalezeno, zachráněno a vychováno pět ptáků.

Jak je trénovali?

Prostřednictvím jídla za odměnu. Pokaždé, když provedli požadovanou akci, dostali rybu. Pelikáni mají velmi dobrou retenci paměti, takže to, co se naučí, si přenesou do příštího dne. Cvičitelé zvířat musí znát určité množství teorie, ale při snaze, aby zvíře pochopilo, čeho se snažíme dosáhnout, musí také mít dostatek soucitu a porozumění.

Bylo velmi důležité, aby se mladý herec Finn Little naučil s těmito pozoruhodnými ptáky pracovat.

Finn se s ptáky poprvé setkal, když jim bylo pouhých šest týdnů. Každý týden se přicházel přátelit a trávil s nimi čas, aby si jej asociovali jako přátelskou součást skupiny. Ptáci si Finna hodně oblíbili, a naopak.

Mohl jste ptáky obsadit do jednotlivých rolí?

Práce na tom, jak má těch pět ptáků ztvárnit tři postavy pana Hrdého, pana Přemýšlivého a pana Percivala bylo hodně podobné obsazování jakékoli role. Pelikáni mají velmi silný a výrazný charakter, a každý si vyvinul naprosto odlišné triky. Někteří byli dobří při hře na schovávanou, někteří byli dobří na létání, takže jsme mohli si vybírat, kdo bude dělat co. Jeden z ptáků, Salty, byl dobrý na práci zblízka s Finnem, a proto na plátně nejvíc ztvárňoval pana Percivala.

Zkoušeli vaši flexibilitu?

Herci a štáb byli každý den překvapeni tím, jak ptáci dokáží improvizovat. Museli jsme scénář přizpůsobit jejich výkonům. Jsou to osobnosti a přinesli toho do filmu hodně. Počítačem generované pelikány jsme použili jen v několika málo limitovaných okamžicích. V podstatě všechno, co vidíte, je skutečné, a bylo to velkolepé. Když Saltyho přinesli na plac, pobíhal kolem a postupně se otřel o každého člena štábu, jako by je zdravil. Na place nebyli nijak uvázaní, takže v nečekaných chvílích mohli uletět. V případě nouze jsme používali „červený kýbl“. Byl to pro ně silný vizuální signál, že dostanou víc než jednu rybu.

Kde jsou teď?

Nyní se zabydleli na několika místech, jako je adelaidská zoo, kde své životy budou žít ve velkém potěšení. Nemusí v drsné přírodě zápasit o přežití.

Většinu natáčení jste realizovali u vody, u moře. Způsobilo to nějaké nečekané logistické nebo technické problémy?

Oblast, v níž jsme natáčeli, bylo totožné s tím, do něhož Colin Thiele situoval svůj román. Je úplně odlehlé a přístupné jen lodí. To představovalo současně výzvu i požehnání. Všechno se tam muselo dopravit. Museli jsme tam dopravit vodu na dešťové efekty, elektřinu vyráběl generátor, a tu chatu a molo jsme jsme museli postavit od nuly. Takže jsme si je mohli navrhnout, aby byly přesně takové, jaké jsme je pro natáčení potřebovali. A pak tu bylo počasí, jemuž jsme byli vydáni na milost. Jednu minutu mohlo být slunečno, a hned v další mohlo bouřit a pršet. Bylo štěstí, že jsme tam měli scény, které se měly odehrávat za bouřky. Prostě to znamenalo, že jsme museli být flexibilní a v případě, že se počasí změnilo, v co nejkratší době přejít k natáčení jiné scény. Velké požehnání, že jsme tam mohli natáčet, přišlo v rámci jeho odlehlosti. Ta půlhodinová cesta lodí každý den za úsvitu byla cesta strojem času do jiného světa. V době, kdy jsme dorazili na místo, už byli všichni – herci i štáb – v úplně jiném duševním rozpoložení. Byli jsme zcela ponořeni v magickém světě, který jsme tam přijeli zachytit. Úplně nás to i naši práci energizovalo, a jsem si jistý, že je to ve filmu vidět. 

Představte si, že byste mohl kino pro svůj film zaplnit dokonalým publikem a pozvat, kohokoli byste chtěl, aby se na CHLAPEC A PELIKÁN přišli podívat, kdo by v tom kině byl?

I když teď riskuji, že to bude znít arogantní a že si snad myslím, že jeden film může změnit svět, rád bych pozval všechny představitele vlád a šéfy velkých podniků a zkusit, jestli si pamatují, jaké je být mladý a jestli ještě vidí krásu ve všem, co je obklopuje, a možná, že by si to před uvedením dalšího dolu nebo uhelné elektrárny do provozu ještě rozmysleli. Z osobnější stránky, bych rád pozval Colina Thielea, by se podíval na film, který jsem udělal z jeho příběhu, a já bych si poslechl, co si o něm myslí.