Dominik Bari: Bez pomoci místních bychom na Sibiři nepřežili ani první den

Dominika zaujalo nejchladnější místo na Zemi, na kterém je možný život. Vesnici Ojmjakon na Sibiři je přezdíváno také pól chladu a teplota zde může klesnout až na minus 71,2 stupňů Celsia. Krádež čepice se zde dokonce považuje za trestný čin. Dosud o tomto místě však neexistoval žádný filmový dokument, tak se Dominik rozhodl tuto příležitost využít a stala se námětem pro jeho dokumentární film.

Za ten poté získal několik ocenění. S jeho propagací mu pomáhal dokonce i slavný Leonardo DiCaprio se svou ekologickou nadací. A jako prvnímu Slovákovi se mu podařilo získat kvalifikace na Oscara v kategorii krátkometrážního dokumentárního filmu.

Přijďte na cestovatelskou besedu s Dominikem Barim: Ojmjakon - Příběh nejstudenějšího obydleného místa

Pátek 24. května 2019

10.30 – 12.00 Vzdělávací komplex UTB, U18 Aula, určeno primárně pro školy.

Sobota 25. května 2019

18.00 – 19.30, Vzdělávací komplex UTB, U18 Aula

Proč jste se rozhodl jít do tohoto projektu?

Petr Vinokurov je můj spolužák z Mezinárodní školy filmu a televize v Paříži. Jednou jsme spolu šli na oběd a mezi řečí mi zmínil, že pochází právě z Jakutska. Velmi mě to zaujalo. O Jakutsku jsem kdysi dávno slyšel v souvislosti s faktem, že krádež čepice se tam považuje za trestný čin, který je brán jako pokus o vraždu, protože je tam obrovská zima. Řekl jsem mu, že bych tam rád zdokumentoval život lidí v souvislosti s chladem. Souhlasil, že by mi s tím pomohl, co se organizace týče, protože mluví plynule Jakutsku. Ptal jsem se ho, kde je v Jakutsku největší zima. Řekl, že za nejchladnější město se obecně považuje Verkhoyansk. No v Jakutsku existuje i nejchladnější obydlené místo, za které se považuje právě vesnice Ojmjakon. Nechtěl jsem tomu věřit, když jsem si to vygooglil, že nejnižší naměřená teplota tam byla pod -70 ° C. Nepodařilo se mi dohledat ani žádné filmy o této vesnici. Našel jsem jen pár reportáží, ale žádný celistvý filmový dokument. V tom okamžiku jsem věděl, že do toho chci jít. Neváhal jsem ani chvíli a do měsíce jsem zorganizoval tým.

Co vás na životě vesnice Ojmjakon nejvíce překvapilo?

Spousta věcí bylo pro nás jen těžko uvěřitelných. Nemají tam například tekoucí vodu, protože potrubí by prasklo a proto mají například venku pouze dřevěné latríny. Naštěstí to tam nesmrdí, neboť při minusových teplotách vše okamžitě zamrzne. Ve vesnici funguje Základní škola, do které chodí asi 130 dětí. Děti prvního stupně nemusí jít do školy, pokud je méně než -52. Děti druhého stupně nemusí, pokud je méně než -56. Země je tam permanentně zmrzlá, pokud tedy někdo ve vesnici zemře, musí nejprve rozložit oheň a udržovat ho několik dní, aby zem změkla. Následně mohou na tom místě vykopat jámu a dotyčného pohřbít. Pokud auta v zimě nestojí v jejich speciálně upravených garážích, musí motor neustále běžet, jinak by nastartovaly až na jaře. Průměrná teplota v zimě je podobná průměrné teplotě na povrchu planety Mars. Vesnice se nachází uprostřed lesa, který je rozlohou větší než celé Německo a Francie a Anglie dohromady.

To muselo být velmi těžké se tomuto životu přizpůsobit…

Je podle mě neuvěřitelné v jakých mrazech se tam naučili žít. Ve vesnici jsme přežili 5 dní bez signálu, internetu, tekoucí vody, sprchy, záchodů při teplotách okolo -50 °C. Nejnižší teplota, kterou jsme tam během dne zažili, byla -54 °C. Myli jsme se vodou z roztátého ledu, který místní káceli z nedaleké řeky Indigirka. Většinou jsme jedli koňské a sobí maso. Připravovali ho vesničané a podělili se s námi. Neváhali nás vzít s sebou do tajgy na lov a dokonce nám ukázali i jejich šamanské rituály. Byli jsme se podívat i v místní škole a zažili jsme i sportovní hry. Překvapilo mě, na jaké dobré úrovni mají vybavenou školu. Bez pomoci těchto lidí bychom tam nepřežili ani první den.

Zažili jste během cesty nebo natáčení nějaké nebezpečné situace?

Je sice pravda, že jsme zažili několik nebezpečných situací, ale naštěstí k ničemu vážnému nedošlo a neutrpěli jsme žádné zranění či omrzliny. Obecně si myslím, že jsme na to byli dobře připraveni jak psychicky, tak i technicky. Podle mého názoru nejnebezpečnější část expedice byla cesta autem do vesničky Ojmjakon. Hlavně těch posledních 1000 kilometrů přes tajgu, které jsme jeli autem. Cestovali jsme speciálně upraveným osobním autem s jediným řidičem (Mimochodem, řidič řídil v kuse 21 hodin bez spánku, jen trochu na chvilku zastavil a za chodu motoru si pár minut oddechl). Pokud by se s autem něco stalo (defekt, porucha motoru nebo topení atd.) a zůstali bychom tam uprostřed tajgy viset a nesetkali bychom náhodnou pomoc, znamenalo by to velký problém, protože v noci tam teploty klesají běžně i pod -60 ° C. Neměli jsme s sebou ani satelitní telefon, takže bychom případnou pomoc ani nemohli zavolat. Nakonec jsme po několika patových situacích šťastně dorazili do cíle, i když s prasklým čelním sklem. Můj kamarád Filipe z Brazílie se hned první den nachladil. Bál jsem se, že se to zhorší a natáčení budeme muset ukončit, ale nakonec se z toho naštěstí dostal a mohli jsme pokračovat v našich plánech. Měl jsem speciální zdravotní pojistku a dohodnutý vrtulník z města Jakutsk v případě, že by se něco zvrtlo.

Jak dlouho trvala a jak probíhala příprava na natáčení?

Na tento projekt jsme se celkově připravovali asi rok a půl. Moje škola mě v tomto projektu nepodpořila, protože ho považovali za dost nebezpečný a vedení se bálo případných důsledků. Realizaci projektu předcházelo několik produkčních meetingů a také spoustu času jsem trávil jednáním se sponzory. Techniku ​​jsem testoval na Slovensku a v AquaCity Poprad v jejich kryocentru. Mají tam totiž kryokomory, kterou umí zchladit na -61 °C. Za přítomnosti lékaře jsem tam oblečený ve speciálním oděvu s filmovou technikou strávil nějaký čas, abych zjistil, co fungovat bude a co ne.

Kdo celý projekt financoval?

Z velké části jsme projekt financovali sami. Celý region, kde jsme natáčeli, patří k těm chudším, takže natáčení a celá výprava nebyla až tak nákladná. Podařilo se mi zajistit několik sponzorů a partnerů, kteří nám výrazně pomohli snížit náklady na tuto expedici.

Dokument z Ojmiakonu Americká filmová akademie posunula do top 100 nejlepších dokumentů na světě.  Čekal jste takový úspěch?

Je to fajn pocit, ale nějak si na tom nezakládám. Tento film je v podstatě studentský. Nemám za sebou žádného velkého producenta ani známého distributora a celé to vzniklo za velmi skromný rozpočet. Některé americké krátké dokumentární filmy, proti kterým jsem v boji o Oskara soutěžil, mají běžně rozpočty přes 100 000 $. A i když jsem do užšího výběru dále nepostoupil, byla to zajímavá cesta, která mi přinesla nové zkušenosti a kontakty, které určitě zužitkuje při realizaci dalších projektů. Mám 24 let a stále jsem studentem filmové školy, takže moje profesionální kariéra se ještě nezačala. Je to pro mě velká zkušenost. Pochopil jsem, jak fungují velké filmové festivaly a distribuce.