ZLÍN FILM FESTIVAL OBJEVUJE UNIKÁTNÍ POKLAD
ZFF s potěšením představí dílo albánské dětské režisérky Xhanfise Keko. Za přispění albánského Národního filmového archivu budou dvě její díla součástí přehlídky balkánských filmů v rámci sekce Objevuj & poznávej - Rozmazlená Mimoza (1973) a Tomka a jeho kamarádi (1977).
Všichni jistě známe filmovou klasiku pro děti, která vznikala ve Skandinávii koncem šedesátých let, počátkem sedmdesátých let, kdy několik adaptací knížek Astrid Lindgrenové určilo kurz pro celou generaci filmových nadšenců a filmařů. Na druhém konci kontinentu, v komunistické východní a střední Evropě, začalo sílit podobné hnutí. Východoněmečtí, českoslovenští a jugoslávští režiséři začali točit otevřené dětské filmy a pracovali v mezích vládnoucího systému, který současně zpochybňovali. Obě tyto tradice obstály ve zkoušce času, ale evropské publikum si je pamatuje a přijímá značně rozdílným způsobem.
V komunistickém bloku byla Albánie Envera Hodži izolovanou entita, soběstačnou a do sebe uzavřenou. Ale i tam, za střeženými hranicemi země, filmaři pracovali na dílech, která ovlivnila celou generaci. V tomto „paralelním vesmíru“ vytvořila jedna umělkyně sérii filmů pro mladé diváky, které byly stejně tak poetické a osvěžující, jako byly podvratné.
Při své práci na „Průvodci mladého člověka albánským filmem“ si albánský režisér Thomas Logoreci a britský filmový kritik Marc Cousinse uvědomili, že nastal ten správný čas představit světu geniální dílo Xhanfise Keko, a učinili tak ve své dokumentární eseji ZDE JSOU DRACI. Zlínský festival se rozhodl k tomu přispět a zařadil proto dva z jejích filmů do nové festivalové sekce „Objevuj a poznávej“. Pokud máte ve zvyku obecně ignorovat „archivní” festivalové sekce, doporučujeme vám, abyste tentokrát učinili výjimku a využili této jedinečné příležitosti ke shlédnutí ROZMAZLENÉ MIMOZY a TOMKY A JEHO KAMARÁDŮ. Iris Elezi, ředitelka albánského Národního filmového archivu v Tiraně, k tomu poznamenává:
„ROZMAZLENÁ MIMOZA (1973) a TOMKA A JEHO PŘÁTELÉ (1977) vás ve svých remasterovaných verzích seznámí s dílem umělkyně, která dokázala propašovat do svých filmů stylistické prostředky a témata, která byla někdy v rozporu s propagandistickou mašinérií diktatury. NEJNOVĚJŠÍ MĚSTO NA SVĚTĚ (1974), další z jejích mistrovských děl, ještě musí projít procesem skenování, takže i tento film může být brzy k dispozici.“
Zatímco za komunistického režimu měly filmy oslavovat realitu, Keko měla odvahu odtrhnout se od realismu, do světa snů, něhy a fantazie, v převlečení za skutečnou komunistickou ikonografii. Jako velká pozorovatelka zachytila každodenní život dětí, které pro jejich morální opravdovost Marc Cousins připodobňuje k dětem v De Sicových ZLODĚJÍCH KOL. Keko natočila celkem 29 filmů. Zemřela v roce 2007. Dnes je v Tiraně pojmenována jedna z ulic podle první albánské ženské režisérky, na které si děti hrají na chodníku, jak krásně zobrazuje Cousinsův film ZDE JSOU DRACI.
Zde naleznete ukázku z připravovaného „Průvodce mladého člověka albánským filmem“ z pera Thomase Logoreciho.
* * * * *
Na koni roku 1972 se v budově navržené Sověty v centru hlavního města Albánie Tirany konal každoroční písňový festival. Mnoho hudebníků, věřících, že do marxistické Albánie může brzy přijít změna, hrálo západní jazz a rock&roll. Během televizí přenášeného koncertu zpívaly ženy oblečené v krátkých sukních populární písně, které bylo možno poslouchat v amerických nebo britských rádiích. Zdálo se, že mnoho hudebníků poslouchalo italské a jugoslávské rozhlasové stanice, což bylo za komunistického režimu považováno za trestný čin.
V dokumentárním filmu o tomto koncertu je vidět nervozita mnoha lidí v publiku. Po třiceti letech života v kruté diktatuře, vedené Enverem Hodžou, nikdo z nich netušil, jaká je čeká budoucnost. Krátce nato albánské vedení odsoudilo některé z těchto interpretů za „nepřátele národa“. Počátkem roku 1973 využily komunistické úřady akci jako záminku k ukončení krátkého období kulturních změn v Albánii. Několik lidí, kteří se koncertu zúčastnili, bylo uvězněno nebo posláno do vnitřního exilu.
Polovina sedmdesátých let nebylo pro umělce nebo filmaře v Albánii snadné období. Jedna režisérka však dokázala využít žánr dětského filmu k vyjádření svých osobních názorů o bolestech a radostech mladých lidí. Ačkoli filmový průmysl země byl (a stále je) ovládaný muži, Xhanfise Keko (1928-2007) je dnes považována mnoha mezinárodními kritiky za jednoho z nejlepších světových režisérů, a pravděpodobně za nejznámější albánskou filmovou osobností.
Již ve velmi mladém věku byla Xhanfise natolik nadšena filmovým uměním, že se rozhodla stát filmařkou. Na počátku padesátých let opustila Albánii a odjela do Sovětského svazu, kde studovala filmové řemeslo. V následujících 20 letech Keko pracovala v Filmovém studiu Nová Albánie, kde každodenně seděla za obrovským střihacím strojem a střihala záběry pořízené zpravodajskými kameramany z celé Albánie. Dokonce si vzala jednoho z nejlepších kameramanů dokumentárních filmů Endri Keko.
Počátkem 70. let se rozhodla skoncovat se stříháním filmů jiných autorů a začít natáčet vlastní. Fascinována nevinným světem dětí se rozhodla zachytit ve filmu život mladých lidí. V roce 1973, kdy končila éra kulturní svobody, vytvořila Xhanfise MIMOZA LLASTICA (ROZMAZLENOU MIMOZU). Malá holčička Mimoza je jednou z nejznámějších postav albánské kinematografie. Stejně jako u všech svých filmů strávila Xhanfise mnoho hodin se svými mladými herci, hovořila s nimi a naslouchala jim. Tato jedinečná metoda jí umožnila získat si jejich důvěru, a dokázala je díky přimět k autentickým výkonům v okamžicích, kdy začala běžet kamera.
Tehdy sedmiletá Zhaklina Dhimojani se objevila v titulní roli zatrpklé dívky, která se nechce se svými kamarády z paneláku podělit o své hračky. Když odmítne změnit svůj postoj, je Mimoza přinucena hrát si sama. V jedné z nejdojemnějších scén se Mimoza cítí tak osaměle, že začne mluvit se svými panenkami. Až teprve v závěru filmu si uvědomí svou chybu a usmíří se s ostatními dětmi. Mimoza už není rozmazlená.
Komunistický režim schválil zakončení filmu. Albánští vůdci považovali za naprosto klíčové, aby jejich občané byli součástí kolektivu a nevystupovali jako jednotlivci. Přestože vyznění filmu odráželo filosofii diktatury, ROZMAZLENÁ MIMOZA má stále zvláštní místo v srdcích albánského publika. Každý, kdo film viděl v kině, si pamatuje autentické výkony dětských herců.
V následujících deseti letech natáčela Xhanfise Keko filmy s mladými lidmi. Vzhledem k tomu, že albánské úřady věřily, že tyto filmy byly určeny pouze dětem, často si nevšimly, jak Keko používala kameru a střih způsobem, jakým to albánští mužští režiséři nedokázali. Ačkoli kritici dnes často poukazují na komunistické poselství ve filmech jako TOMKA A JEHO KAMARÁDI (1977), její filmy obsahují některé z nejznámějších momentů v dějinách albánské kinematografie.
V roce 1979 se její manžel Endri Keko vážně zranil při dopravní nehodě. Až do její smrti v roce 1989 se Xhanfisiny priority změnily směrem k péči o jejího partnera. Během těchto let Keko natočila dva ze svých nejvážnějších filmů, KDYŽ SE TOČÍ FILM (1981) a TAULANT CHCE SESTRU (1984). Někteří jsou toho názoru, že KDYŽ SE TOČÍ FILM, příběh plachého chlapce, jehož rodiče se chystají rozvést, je její nejlepší dílo, opět brilantně využívající skutečné životní příběhy mladých herců.
Po ROZMAZLENÉ MIMOZE natočila Xhanfise Keko dalších devět hraných filmů s dětmi. Bohužel poté, co přestal existovat vládou financovaný systém Kinostudio už nikdy nenatočila žádný další film. To bylo jednou z tragédií albánské kinematografie. Kdyby mohla během dramatických 90. let, v době, kdy v Albánii vládl velký chaos, pokračovat v natáčení, mnoho mladých lidí by v ní našlo přítelkyni a mluvčí, pomocí které by mohli promítnout své problémy na velké plátno.
Xhanfise Keko strávila poslední léta svého života psaním svých pamětí, nazvaných DNY MÉHO ŽIVOTA, ve které podněcuje další generaci režisérů, aby točila filmy pro děti.
„V životě jsme měli jeden společný cíl: vychovat novou generaci, krásnou, vzdělanou a moudrou, která by sloužila Albánii zítřka. Existuje spousta talentovaných chlapců a dívek, kteří mohou a měli by být povzbuzováni a podněcovány k tomu, aby se zapojily do tvorby dětských filmů. Kino a děti zůstávají mými největšími vášněmi.”
Režisér Thomas Logoreci napsal spolu s uznávaným irským filmařem Markem Cousinsem scénář k celovečernímu dokumentárnímu filmu o Albánii ZDE JSOU DRACI. Byl spoluscenáristou a spolurežisérem albánského hraného filmu BOTA, nominovaného v roce 2016 na Oscara, a v současnosti připravuje Průvodce mladého člověka albánským filmem.
