Rozhovor s Marošem Kramárem

Na chodníku slávy přibyly včera dvě nové hvězdy. Jedna z nich je pro slovenského herce a moderátora Maroše Kramára, který se objevuje před kamerou už od útlého dětství. Spolupracoval s legendárním Františkem Vláčilem, zahrál si v pohádce Za humny je drak nebo Královský slib, ale nejvíce je pro české diváky spojen se zábavným televizním pořadem Zázraky přírody nebo s filmem pro děti Maharal – tajemství talismanu.

Maroš Kramár: "Je mi devětapadesát a pořád si hraju."

Jak vzpomíná na své pohádkové role? Jak se mu hraje a moderuje v češtině? A jak se na role Maroše Kramára tváří jeho děti? I o tom se tento populární a šarmantní slovenský herec rozpovídal v rozhovoru pro festivalové noviny.

Včera jste dostal svoji hvězdu na chodníku slávy ve Zlíně. Co vás napadlo, když jste se o této poctě dozvěděl?
První věc, která mě napadla, když jsem se o ocenění dozvěděl, byla, že už asi budu hodně starej. Protože tyto pocty většinou patří starším zasloužilým umělcům. Ne, bez legrace. Je to moje první hvězda, a jsem samozřejmě poctěn. A velmi mě to potěšilo, protože na Zlín mám samé krásné vzpomínky. Kdysi jsem tady hodně točíval, takže je to pro mě nostalgie.

Kromě vás bude nová hvězda odhalena i Ivaně Andrlové, se kterou jste se setkal před kamerou pohádky Za humny je drak. Jak na natáčení této kultovní pohádky vzpomínáte?
To už je spousta let. Na tomto filmu je vtipné to že, jsem měl při natáčení paruku, předabovali mě a ani tu písničku, kterou v pohádce zpívám, jsem nezpíval já. Takže jsem to vlastně ani nebyl já. A ještě si vzpomínám na první natáčecí den, kdy jsem měl prorazit hradní zeď. Filmaři však tu zeď postavili týden před natáčením, takže malta už pořádně zatvrdla. Proto jsem po štábu chtěl nějaké bandáže a nákoleníky a případně i doktora, protože jsem z toho měl strach. Přeci jen to byl úplně první natáčecí den. Ale ve štábu se smáli, nechápali, proč to všechno chci. Takže jsem tu scénu odmítl točit. A druhý den nastoupil kaskadér s bandážemi, přijela dokonce i sanitka. Kaskadér skočil proti zdi a stalo se přesně to, co jsem říkal. Odrazil se od té zdi zpátky. Ta se ani nehnula. Takže ji museli rozložit a znovu poskládat, aby to vůbec šlo prorazit.

V pohádce Královský slib jste si zahrál krále. Takže můžete srovnávat. Cítil jste se lépe v roli prince nebo krále?
Když mi volala produkce, že budou točit pohádku a že by mě chtěli obsadit, tak jsem jim řekl, že se asi spletli, že už jsem starý na prince. Ale oni samozřejmě chtěli, abych hrál krále. Tak starý snad ještě nejsem, odvětil jsem jim. Naštěstí v té pohádce je král vcelku mladý a pohledný vdovec, do kterého se zamiluje princezna. Já jsem totiž patřil k těm hercům, kteří dlouho vypadali jako mladí. Jenže pak nastane období, kdy už člověk není mladý, ale ještě nedorostl ani do těch starců. Pro člověka je to samozřejmě dobře, ale jako herec musíte čekat, až zestárnete, aby vás zase obsazovali do zajímavých rolí (smích).

Ve filmu Maharal – tajemství talismanu jste se zase proměnil v archeologa, který pátrá po tajemství ve staropražských kulisách či rozvalinách hradu po Golemovi a kameni mudrců. Bylo natáčení stejně tak dobrodružné jako samotný film?

Každé filmování je vlastně velkým dobrodružstvím a nikdy nevíte, jak to celé dopadne. Ale s panem režisérem Jandourkem to byla velmi příjemná práce. Moje postava byla tajuplná, dlouho se nevědělo, co je zač a jak se vyvine. A také neměla ani moc textu. Takže já jsem si tam nenápadně občas něco připsal, abych vůbec měl co říkat. Vtipně to komentoval Bořivoj Navrátil, který hrál ve filmu hledače pokladů Cohena: Jak se z němé nenápadné postavy udělá nenápadně velká role? Vezme se text kolegovi.

Před kamerou jste se ale objevil už jako dítě. A to pod taktovkou režiséra Františka Vláčila. Jak vás František Vláčil objevil?
V té době mi bylo už 13 let a měl jsem za sebou už několik rolí na Slovensku. Pravděpodobně mě František Vláčil v některé z těchto rolí viděl. Ale dá se říct, že on mě objevil pro český film. A snímek Pověst o stříbrné jedli byl první film, ve kterém jsem hrál v češtině. Točil se ve Velkých Karlovicích, kde jsem dokonce chodil do školy, protože se čekalo na sníh. František Vláčil byl skvělý, on vlastně nerežíroval. On si se mnou vždy jen tak povídal.

Jaké jste byl dítě? Měl jste čas kromě hraní i na nějaké „klukoviny"?
Já s oblibou říkám, že jsem sice přišel o dětství, ale teď je mi devětapadesát a pořád si hraju. Je pravda, že moje dětství bylo jiné, strávil jsem ho na hotelích a na place, nehonil jsem mičudu s kluky po dvoře. Ale mě se to líbilo, nemám žádné trauma, z toho, že jsem přišel o dětství. Nebyl jsem nikdy žádný rošťák. Což možná bylo i tím, že jsem v podstatě vyrůstal mezi dospělými. Pak byl spíš problém, když jsem se po třeba dlouhém natáčení měl vrátit do dětského kolektivu. Cítil jsem se tam nesvůj.

Máte 3 děti. Vyprávěl jste jim nebo vyprávíte pohádky?
Já jsem zlý tatínek, protože jsem pořád na cestách a hrozně málo doma. Když byly děti malé, tak jsem občas pohádky četl, a to byla hrozná legrace. Většinou totiž čítala pohádky moje manželka a děti je znaly zpaměti. Ale když jsem přišel já, tak mě to moc nebavilo, proto jsem si vymýšlel a měnil jsem děj. A to se děti buď smály, nebo mě napomínaly, že to vyprávím špatně.

Líbil jste se víc vašim dětem v pohádkách nebo v Maharalu coby Indiana Jones?
Mé děti jsou v tomhle hrozně zajímavé. Oni mě nesledují, ani se k tomu nijak nevyjadřují. Ony vědí, že mají doba tátu herce, ale neřeší to. A já nejsem ten typ, který by rodinu týral tím, že se by se museli všichni na moje filmy a pořady doma koukat. Ale když dávají v televizi nějaký starší film, kde jsem si zahrál jako mladý, tak děti zavolám, aby se podívaly, jak byl táta hezkej (smích). Ale dlouho je to nebaví, za chvíli si jdou po svém.

Je to stejné hrát v češtině a ve slovenštině? A v kterém jazyce je to pro vás těžší?
Ve slovenštině je to samozřejmě jednodušší, protože tam nad ničím nemusím přemýšlet. Ale čeština se mi za ty roky taky stala velmi blízkou. Sice občas ještě udělám chybu nebo nemám stoprocentní výslovnost, ale už umím v češtině přemýšlet. Nejtěžší situace jsou však při moderování. Pro divadlo nebo film se texty naučíte, ale moderování je improvizace, musíte pohotově reagovat na člověka, se kterým se bavíte. Zázraky přírody sleduje skoro milion lidí, takže mě bedlivě kontroluje dramaturgie, abych nedělal chyby. Z toho jsem občas ve stresu.

Na Zlín Film Festival nemíříte poprvé. Jak se vám ve Zlíně líbí?
Máte pravdu. Na zlínském festivalu jsem byl osobně v minulých letech. Vždy tady potkám soustu zajímavých lidí a kolegů. Ale do Zlína jezdím poměrně často. Několikrát jsme tu byli se Studiem Dva a hrou Vše o mužích, a také s Bratislavským hudebním divadlem s komedií Mandarinkový pokoj.

Medailon:

Maroš Kramár je slovenský divadelní a filmový herec. Otec i dědeček byli rovněž stejné profese - herci. Dědeček Ján Klimo byl navíc i režisér. S herectvím začal již v šesti letech. Dvacet jedna let byl členem Slovenského národního divadla. Získal různá divadelní a televizní oceněni. V poslední době účinkuje nejen na Slovensku, ale i v Čechách. Objevil se v roli pilota Václava v seriálu Letiště. Kromě televizní a filmové tvorby je možné Maroše Kramára vidět v pravidelném zábavném pořadu Zázraky přírody, který již od roku 2009 vysílá Česká televize. Je ženatý, jeho manželka Nataša je právnička. Mají tři děti – Tamaru, Timura a Marka.