30/5 — 5/6/2024
64. mezinárodní festival filmů
pro děti a mládež
26. 5. 2018

Jak vzpomíná Otto Hofmann na svého tátu?

Scenárista a spisovatel Ota Hofman by se letos dožil 90 let. Ačkoli mezi námi není už od roku 1989, odkaz jeho filmů a seriálů žije dál – Pan Tau, Návštěvníci, Lucie postrach ulice, Třetí princ, Panna a netvor, Setkání v červenci a mnohé další. O odkaz jeho díla dnes pečuje především jeho syn Otta Hofmann mladší, který sice nešel v otcových filmových stopách, přesto se snaží, aby práce jeho otce nezůstala zapomenuta. Na svého tatínka pak zavzpomínal i při návštěvě Zlína a Zlín Film Festivalu.

"Moje vzpomínka na tátu? Vidím ho, jak si nahlas u psacího stroje přeříkává dialogy"

Když se řekne „můj tatínek Ota Hofman“, co se vám jako první vybaví?

Dnes jsou to již takové záblesky paměti. Jak spolu hrajeme urputně stolní cvrnkací hokej, jak sedí máma s tátou nad kávou s partičkou pasiánsu. Byl to táta pro každou legraci, měl pochopení pro mé průšvihy. Vždy pomohl, když jsem potřeboval. Občas se mi pamětí zableskne, jak si nahlas u psacího stroje přeříkává dialogy. Vidím ho u stolu nad skleničkou vína s kolegy a přáteli na zahradě v Říčanech.

Uvědomoval jste si jako dítě, co tatínek dělá a že je úspěšný?

Vůbec ne. Pro mě to byl bezva táta a jeho výjimečnost a spisovatelskou genialitu jsem si začal uvědomovat až mnohem, mnohem později. A považuji za velké štěstí, že mám šanci tátu objevovat stále znovu a nově s odstupem mnoha a mnoha let při čtení knih, jeho poznámek, krátkých povídek, které mě nepřestávají fascinovat svou hloubkou. Je neuvěřitelné, jak pár slovy dokázal vyjádřit podstatu myšlenky. To jsem nikdy neuměl a umět nebudu. A musím dát za pravdu i tátovi, který někde napsal, že Tom Sawyer jeho dětství již není stejný Tom Sawyer při četbě dnes, a je naprosto jisté, že i táta mého dětství je tak trochu jiný než z pohledu dnešního seniora.

Proč myslíte, že se tatínek rozhodl svou tvorbu zaměřit právě na dětského diváka?

Tento směr zvolil již za studií společně s předčasně zesnulým kamarádem režisérem Milanem Vošmikem. Údajně je k tomu vedl fakt, že honoráře dětských herců jsou velmi nízké, ale to jsou jen takové domněnky.

Ota Hofman byl člověk s neobyčejně širokou fantazií. Vyprávěl vám před spaním pohádky či jiné příběhy?

Nevzpomínám si, že by na mně „plýtval municí“. To spíš teta Františka, sestra babičky v Kostelní Lhotě, kam jsem strašně rád jezdil. To byl vypravěč pohádek par excelence.

Prožíval jste s tátou i osudy jeho postav? Radil se s vámi coby s dítětem?

Pokud jsem někdy do jeho práce vědomě zasáhl, tak o tom nevím. Nevědomě ano. Beru si za velkou čest, že poznámky z mé žákovské knížky táta autenticky použil ve své knize Útěk, která nakonec zvítězila v celosvětové soutěži knih pro děti a mládež atomového věku, a cenu si jel přebírat do Tokia. Tato kniha byla přeložena asi do 17 jazyků a kromě jiného vyšla i ve Spojených státech. Takže nyní mé poznámky jsou v celé té spoustě jazyků a já přispěl tátovi, i když nepatrnou měrou, k mezinárodnímu úspěchu. Ve druháku na gymplu jsem pak bojoval s profesorkou angličtiny soudružkou Perglovou. Naše vzájemná antipatie vyvrcholila čtverkou na vysvědčení. Následovalo nucené doučování na prázdninovém kurzu angličtiny v Karlových Varech. Příběh se pak promítl do filmu Karla Kachyni „Setkání v červenci“. Nicméně žádné citové vzplanutí k profesorce Perglové u mě nenastalo. Přešel jsem po prázdninách po vzoru táty na školu do Prahy, který školy střídal jak ponožky.

Kterou seriálovou, knižní nebo filmovou postavu z pera vašeho tatínka máte vůbec nejraději?

Postava? Na vaši otázku neumím odpovědět. Pokud mohu odpovědět, kterého díla si nejvíc vážím já, pak je to kniha „Králíci ve vysoké trávě“. Nevím proč, ale popis vnitřního boje malého kluka v dobovém kontextu tuhého socialismu, kdy na jedné straně je pod silným vlivem nábožensky založených rodičů a na druhé straně touží být v partě kamarádů – pionýrů, který nakonec končí jeho smrtí, je velmi krásně popsaný a vystižený. Tehdejší cenzura sice zasáhla do filmu, a konec byl přetočen tak, že hlavní hrdina nezemřel. Pak mám také moc rád obrovskou vypravěčskou sílu příběhu dětí z terezínského ghetta filmu Poslední motýl vystihující bez násilí, střílení, bez velkých vizuálních efektů zrůdnost nacismu a holocaustu.

Váš tatínek tvořil převážně doma, nebo na chalupě v Říčanech. Dokázal ale oddělit práci od soukromého života? Jak třeba odpočíval?

Táta celý život pracoval doma a neměl žádnou pracovní dobu od-do. Vím však, že byl velmi zodpovědný a nikdy neporušil dohodu, kterou uzavřel. Někdy ho ale práce nebavila a to pak trpěl jak zvíře. Byl ale profík, tak dokončil i ji. Na druhé straně chodil hrát tenis, s mámou relaxoval nad partičkou karet a šálkem kávy a hlavně byl nesmírně sečtělý. Doma jsme měli obrovskou knihovnu a četba byla jeho láska, miloval Karla Čapka. Karla Erbena, jak se jednou vyjádřil, považoval za nejgeniálnějšího scénáristu, jakého tato země nosila. Miloval prózu i poesii, například Vítězslava Nezvala. Myslím, že jeho obrovská fantasie dával prostor k snění a od toho je jen krůček tyto sny popsat. Ostatně jednou se táta vyjádřil, že nejvíce knih napsal ve snu.

K nejúspěšnějším československým seriálům všech dob jednoznačně patří Pan Tau, na kterém pracoval spolu s Jindřichem Polákem. Je pravda, že název gentlemana v černé buřince „Pan Tau“ ale vymyslela vaše maminka?

Ano, je to pravda, ale to táta už později nepřiznal. Nebudu si vymýšlet, ale dovolte opět citovat tátova slova: „Když jsme s režisérem Jindřichem Polákem hledali před mnoha lety jméno pro pána s černou buřinkou, kterého jsme si společně vysnili a v řecké abecedě objevili písmeno Tau, ke kterému jsme přidali české Pan, netušili jsme, že mnohem později budou chodit do Prahy z řady zemí světa dopisy s adresou PAN TAU, Československo. A a ty dopisy, psané většinou dětským písmem, pražská pošta dopraví na Vinohrady a předá je doopravdy Panu Tauovi ( i když na dveřích jeho bytu bylo napsáno Otto Šimánek), ale je to Pan Tau. A kdybyste tam u těch dveří zazvonili, otevře vám paní Lidunka, kterou si Pan Tau vyčaroval buřinkou, když ještě byla kouzelná.“

V Německu s letos plánuje natočit dalších 52 půlhodinových dílů Pana Tau a navíc dva celovečerní filmy. Myslíte si, že poetičnost a postava Pana Tau může uspět i v dnešních podmínkách? Bude těžké navázat na původní seriál?

Obdivuji odvahu společnosti Caligari. Jedná se o návrat do budoucnosti a držím jim palce. Strašně těžký úkol.

 

S režisérem Jindřichem Polákem tvořil Ota Hofman legendární dvojici. Jak vy vzpomínáte na pana Poláka a na jejich společný tvůrčí proces? Přeci jen s vaším tatínkem byl v intenzivním kontaktu.

Já nebyl pro Jindru Poláka nijak zajímavý. Většinou se spolu předem domluvili na obsazení hlavních rolí. Táta pak již těmto hercům psal role, dá se říci na tělo. Myslím, že to je právě velká síla tátovy tvorby, že herci pak již nemuseli moc hrát, on dokázal využít jejich přirozenosti a ta se pak zcela logicky přenesla i do filmové podoby. Pokud dnes čtu scénáře třeba k Panu Tau, tak pasáže pro Jana Wericha jsou tak zřejmé, že úplně slyším ten nezaměnitelný hlas. Pamatuji se, jak si u nás doma jednotlivé scény spolu přehrávali.

Vy sám jste ale nešel v otcových šlépějích. Vystudoval jste techniku. Svět filmu vás nikdy nelákal?

Ani ne. Psát neumím a být celý život ve stínu slavného otce? To mě nijak nelákalo. Svou hereckou kariéru jsem propásl při natáčení filmu Pohádka o staré tramvaji, kde jsem měl hrát jednu z vedlejších epizodních rolí. Bylo mi asi 6 nebo 7 let. Dlouho mi v maskérně líčili a pudrovali tvář. Pak jsem přišel do takové obrovské haly filmového ateliéru, kde bylo spousta harampádí. Světla svítila, vysoko nade mnou stál režisér Vošmik na takové rampě, v ruce tlampač. Tím tlampačem mi nařídil: „Stoupni si támhle k té váze“. Rozhlížel jsem se kolem, ale v tom zmatku se spoustou lidí kolem jsem žádnou vázu s květinami ani bez nich neviděl. Tak jsem tam stál a bezradně se rozhlížel. Pan režisér Vošmik znovu spustil, protože čas běžel: „Tak stoupneš si kruci k té váze!!!!“. Žádná váza kolem. A znovu „Hergot, tak stopni si k té váze“. Rozbrečel jsem se, nevěděl co dělat. Odvedli mně z ateliéru. Teprve tak mi vysvětlili, že to nebyla váza, ale váha, taková velká váha na vážení železa. Tak jsem propásl svou hereckou kariéru.

 

Přesto stále aktivně udržujete odkaz svého tatínka živý. Čím to, že jeho filmy a seriály dokážou zaujmout i dnešní malé diváky?

To se ptáte špatně. To se musíte zeptat dnešních malých diváků. Pravdou je, že nikdy neslevil z nároků na kvalitu dětského filmu. Ať již jako tvůrce stejně jako vedoucí dramaturgické skupiny, která dávala vzniknout dnes kultovním filmům. Byl nekompromisní ke kamarádům a spolupracovníkům, se kterými tvořil. Uměl si prosadit vždy jen ty nejlepší z nejlepších, třeba i s osobním rizikem a to často i konspiračně, pokud právě byli na seznamech komunistickému režimu nežádoucích. Jan Procházka, Ester Krumbachová, František Pavlíček a řada dalších. Jejich jména na titulcích filmových děl nenajdete, přesto právě bez nich by nevznikly třeba Tři oříšky pro popelku, Už zase skáču přes kaluže a jiné perly českého filmu.

 

Na zlínském festivalu se bude promítat dokument Karla Smyzcka, který mapuje práci a život vašeho tatínka. Vy sám v něm vystupujete a na tatínka vzpomínáte. Dozvěděl jste se při natáčení snímku i něco nového, co jste o otci nevěděl?

Celý nastartovaný program akcí k uctění 90. výročí nedožitých narozenin mého táty odkryl spoustu a spoustu informací, které by asi zůstaly zapadlé v archivech a se kterými dokument také pracuje. Jistě se odborná i laická veřejnost dozví mnoho zajímavého. Avšak mnohem dříve zcela neznámých informací je zaznamenáno v knize Ondřeje Slaniny, která právě vychází s názvem Ota Hofman – Poutník světem fantazie, která je nemírně čtivá, odhaluje způsob tvorby táty, jeho životní příběh a spoustu a spoustu zajímavých postřehů z natáčení a o lidech, se kterými táta úzce spolupracoval. Myslím, že kniha vytváří ucelený obraz historie zlatého věku dětské tvorby Československé kinematografie minulého století.

 

Otu Hofmanovi bude letos na festivalu patřit celá jedna programová sekce. Chystáte se také do Zlína? Zúčastnil jste se někdy v minulosti Zlín Film festivalu?

Do Zlína jsem se moc a moc těšil. Určitě si dovolím pozvat diváky na chystané besedy se zajímavými osobnostmi a herci z tátových filmů, určitě také na výstavu, která zde probíhá. Festival jsem navštívil již několikrát naposledy loni a uchvátil mě nejen krásným počasím, ale atmosférou třeba v parku, zajímavými doprovodnými akcemi.

 

Používáme soubory cookies

Soubory cookies využíváme k analýze návštěvnosti, zapamatování preferencí a zlepšování použitelnosti webu. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko "Souhlasím".

Nastavení Souhlasím

Souhlas můžete také odmítnout.