PÁTEK 10. září: Vše, co potřebujete vědět o házení kravského lejna
Nikdy ve svých zápiscích nezmiňuji covid – bylo by to „nošení dříví do lesa“. Ale při rozhovorech na festivalu je to stokrát zmiňované téma. Možná si říkáte, o čem si budeme povídat, až tohle všechno skončí. Každý den přidá do diskuse nové prvky. Na německých festivalech je například nemožné žádat hosty o očkovací certifikát - patří to totiž do lékařského tajemství. Ve Zlíně je to jinak: “Říkáme jim, toto jsou naše pravidla a pokud je nemůžete akceptovat, pak nejezděte.” Všichni hosté, kteří se prokázali "bezinfekčností", nosí náramek. Kdysi dávno jste si při rozhovorech všímal, jestli ta druhá osoba nosí snubní prsten nebo ne. V dnešní době si kontrolujeme, jestli máme na ruce náramek. A když už mluvíme o snubních prstenech ... všimli jste si, že jeden z nejúžasnějších členů festivalového týmu teď asi týden nebo dva nosí také jeden snubák? Gratulace, princezno Lucie!
Od jedné české producentky jsem si vyslechl konkrétní covidovou historku o tom, jak do očkovacího centra v Praze, které střeží pohlední vojáci, se její kamarádky stále vrací, jen aby se mohly opakovaně podívat na sexy hochy v uniformách. Není třeba dodávat, že sama producentka neprojevila ani špetku zájmu o tuto záležitost!
Dnes ráno byl na programu film ŠKOLNÍ POKLAD. S tímto filmem se mi pojí vzpomínky na jeden z nejnáročnějších rozhovorů letošního roku. Mě jen tak něco neoslní, ale rozhovor s režisérem filmu a kmotrem íránského dětského filmu Majidem Majidim bylo opravdu něco nezapomenutelného. Našemu "setkání" předcházely některé překážky, a když jsme se konečně setkali online, překladatel zjevně nebyl na mé matoucí otázky připraven. "Pane Majidi, ten malý chlapec se zaplete do mnoha problémů. Je jako kejklíř, který musí ve vzduchu udržet více míčků, než se dá zvládnout." Překladatel na mě zírá dlouhých 10 sekund a zmateně říká: „Ne, pane, žádný kejklíř v tomto filmu. Možná pán vidět jiný film?" A já dodávám: "Ne, myslím to jen symbolicky, ne opravdový žonglér." Následovalo opět dlouhé ticho a z očí se neztrácela panika: "Ne, pane, žádný žonglér!" A to byla jen ta první z mých deseti otázek. Film je to ale vskutku úžasný. Byl natočen s vizuální grácií, oslnivou paletou barev a působivými výkony mnoha dětí ulice. Jsem opravdu vděčný mému drahému příteli Amirovi, který tento rozhovor umožnil.
Právě sleduji film ZÁHADA TAJEMNÉ JESKYNĚ, sedím na úplně posledním volném místě ve vyprodaném sále - dneska ráno jsou vyprodané skoro všechny kinosály! Film obstál ve zkoušce školního davu (i když nervozita ze strašidelných nočních scén je slyšitelná) a poté dělám rozhovor s režisérkou Katrin Milhahn. Do Zlína přijela sama, protože její spolurežisér (a také manžel) André Hörmann je v současné době v Grónsku na workshopech o domorodé kinematografii. Kam byste radši jeli vy? Hlavní otázka o filmu již zazněla v rámci sekce Otázky a odpovědi: "Bylo to opravdové kravské lejno, které na sebe házeli?" Prý ne, ale jsme poctěni, že nám byl odhalen tajný recept na dokonalý padělek kravince. Pozor, teď přijde spoiler: jednou z ingrediencí je kakao!
Katrin je jedna z mnoha německých režisérů a režisérek, kteří na festival dorazili. Při snídani jsem svou identitu musel prozradit Barbaře Kronenberg (MISE ASTEROID), kterou jsem pronásledoval celé týdny s otázkami pro rozhovor: "Ano, omlouvám se, to jsem byl já ..."
A je tu i tým filmu MÍSTO ZÁZRAKŮ, což je pestrobarevný dokument vytvořený barvitými lidmi, se kterými bylo velmi příjemné strávit nějaký čas osobně. V jistou chvíli pak později večer jsem si na terase kavárny uvědomil, že jsem jediný Neněmec u stolu.
Teď když se znovu potkáváme na festivalech si najednou vzpomínám, jak obohacující vždy bylo společně diskutovat o filmech. Další výhoda pro mě spočívá v tom, že mi někdo může nakonec vysvětlit „kdo je vrah“. Když se doma náhodně dostanu ke sledování jednoho z krimi seriálů, který zbožňuje má druhá polovička, obvykle následuje moje otázka: "Kdo je teda vrah?" A vždy jsem rád, když je jím komorník – takové pointě aspoň rozumím. Po filmu PŘÍBĚH Z BRIXTONU vás určitě na chvíli zaměstná otázka „kdo komu a co udělal, proč a s jakými důsledky?“. Filmaři považují za docela znepokojující, jak jim všichni gratulují na Otázkách a odpovědích. "Mysleli jste si všichni, že Otázky a odpovědi jsou lepší než film?" Ne, ale ten tón byl velmi zábavný. Co mi utkvělo, byla informace ze zákulisí, že mezery v příběhu korespondují s mezerami v rozpočtu. Vzhledem k množství mezer v rozpočtu bych řekl, že příběh stále držel slušně pohromadě! Když vycházím z kina, lidé tančí na hlavním náměstí na hudbu, kterou hraje DJ. Tento festival prostě nikdy nespí!
Mezi dnešními projekcemi jsem z mé belgické kanceláře dostal úkol: vybrat a krátce představit film, který poznamenal moji kariéru. Můj výběr padá na film MIRAKEL (Zázrak, 2000, Dánsko) - kýčovivý muzikál Natashy Arthy. To bylo totiž poprvé, kdy jsem Felixovi odsouhlasil svou účast v jeho akviziční politice. Tomu filmu jsem naprosto věřil a byl jsem odhodlán si za ním jít. Felix mé přání splnil a komerčně se z toho stala ... katastrofa, přestože si ve světě dětského filmu získal určité kultovní postavení. Ten film jsem už nikdy neviděl, ale rád bych se znovu podíval na svou oblíbenou scénu s cynickým učitelem matematiky, který zpíval a pohupoval se v bocích v havajské košili a v ruce třásl rumba koulemi.